Witness

Olej Svědek patří do dlouhé řady Hudečkových kreseb, grafik a obrazů se stejným a přece pokaždé jinak uchopeným námětem nočního chodce. První realizace tohoto typu se v jeho tvorbě objevily počátkem čtyřicátých let minulého století. Avšak motiv sám zrál v Hudečkovi zřejmě už dlouho předtím. Mladý adept umění přišel do Prahy v roce 1928 z rovinaté Hané, kde prožil dětství a dospívání v Němčicích u Holešova a v Lipníku nad Bečvou. Pobyt v kamenném labyrintu velkoměsta byl pro samotářského a citlivého Hudečka mnohdy skličující. Držela ho jen víra, že se stane malířem. Sám na tu dobu ještě po letech vzpomínal jako na období, kdy byl „sužován v soutěskách ulic steskem po rozlehlosti své rodné roviny.“ A tak se z nevlídné reality utíkal ke svému malování, pro které nacházel „v období dlouhých a smutných spánků“ témata ve své zjitřené imaginaci. V roce 1940 vyšla v Programu D 40 stať Jindřicha Chalupeckého (1910–1990) Svět, v němž žijeme. V jejím závěru čteme: „Má-li umění nabýt ztraceného významu v životě jednotlivcově, musí se vrátit k věcem, mezi nimiž a s nimiž člověk žije…Neboť nejen tématem, ale smyslem a záměrem umění není nic jiného než každodenní, úděsné a slavné drama člověka a skutečnosti: drama záhady čelící zázraku.“ Víme, že tato stať na Hudečka silně zapůsobila, a tak s tragickou změnou politické situace se začal v průběhu roku 1939 měnit i Hudečkův názor na smysl umění. Ohrožení života v samé jeho podstatě přivedlo malíře k zájmu o zázračnost okolního světa. Dříve nepřívětivé, šedivé ulice či náměstí, častokrát mu tak nepřátelského velkoměsta, se nyní staly častým námětem jeho obrazů. Hudečkovi ale nešlo jen o zachycení zázračnosti okolního světa. Chtěl ve svých obrazech zachytit rovněž pocity závrati, hrůzy a osamění, které tehdy člověk prožíval. V roce 1940 vznikají v jeho ateliéru náhle za sebou tři akvarelové realizace Nočního chodce. A tak malíř našel své erbovní téma, ke kterému se vracel po celá další desetiletí. V roce 1968 popsal fascinaci tímto motivem následovně: „Vnější podnět, který tu dlouhou řadu Nočních chodců vyvolal k životu, byl celkem náhodný: Pozdní noční procházka končinami kolem nádraží, kdy daleko široko nebylo vidět jiné světlo než po různu roztroušená blikátka a v jejich odlesku síť kolejí, rozbíhajících se jakoby do prázdna, do nicoty…A k tomu hvězdy, moře hvězd, které ve velkoměstě neuvidíte. Ale při tom zoufale černém válečném zatemnění jich bylo plné nebe. Jistě nejvýmluvnější obraz úzkostí, které člověka tehdy dusily – a zároveň nadějí, které bylo možno čerpat i z takovýchto představ člověka, ztraceného v kosmu, ale zároveň prostoupeného jeho zářením, jeho hvězdami…“