Tváře vzdoru

Václav Havel Library

Postavili se proti zlu, nelidskosti a útlaku

Tváře vzdoru

Výstava či soubor fotografických portrétů často nepotřebují písemné vysvětlování, snímky mluví samy za sebe, vypovídá o nich způsob, jímž fotograf zachytil své „modely“, prostředí, do kterého je umístil, výraz jejich obličejů. V případě projektu Pavla Hrocha Tváře vzdoru je však úvodní slovo nezbytné. Zobrazeni jsou lidé, kteří se v rozpětí mnoha desítek let postavili proti zlu, nelidskosti, útlaku, barbarství a nekulturnosti, kteří v určitých chvílích projevili odvahu, vůli ke svobodě, lásku k bližním a zdravý rozum. To je spojuje.

Česká společnost žila ve 20. století ve dvou totalitních režimech – v nacismu a v komunismu sovětského typu. Proměnilo ji to natolik radikálně, že v tom nemají pořádně jasno ani mnozí domácí intelektuálové, o to hůř se taková věc vysvětluje pozorovatelům z ciziny. Ještě v roce 1938 žili v tehdejším demokratickém Československu Češi, Slováci, Němci, Židé, Romové a lidé dalších národností. Nacistická okupace českých zemí v letech 1939 -1945 znamenala ránu ve všech směrech: rozpad státu (Slováci vyhlásili samostatnost), likvidaci podstatné části elit, masové deportace, vyvraždění a okradení téměř celé židovské a romské populace, zničení právního řádu a právního vědomí. Odboj a odpor proti nacismu měl řadu podob: někteří lidé válčili na západní či východní frontě, jiní působili doma v podzemí, další se snažili vzdorovat v děsivých podmínkách ghetta či vyhlazovacích táborů tím, že si uchovali důstojnost a smysl pro hodnoty, pečovali o děti, dokazovali morální převahu nad svými trýzniteli.

Po osvobození a obnově Československa se domácí politici, podřízení již Sovětskému svazu, rozhodli vyhnat ze země přes dva milióny německých starousedlíků. I ti byli připraveni o téměř veškerý majetek, který si lidé tzv. zabírali, pokračoval tak úpadek práva a násilný trend, vedoucí od různorodého společenství k etnické jednolitosti. V únoru 1948 provedla Komunistická strana Československa převrat a následovalo opět úplné zrušení občanských svobod, likvidace zbývajících intelektuálních a vůbec kulturních veličin, podnikatelů, živnostníků, sedláků, církví. Tedy další zánik rozmanitosti, a namísto toho teror, masová emigrace, masové loupení. Země byla obehnaná ostnatým drátem, izolovaná od západního světa a proměněná v obrovský koncentrák. Postavit se proti komunismu bylo do jisté míry složitější než bojovat proti nacistickým okupantům: společnost rozdělovala ideologie, navíc se odboj z řady důvodů nemohl opřít o jednotné vedení. Přesto se mnoho lidí opět snažilo vzdorovat v mezích možností, pokoušeli se vzepřít se zbraní v ruce, spolupracovali s tajnými službami demokratických zemí, udržovali při životě náboženský život, převáděli potřebné přes hranice, vzdorovali násilné kolektivizaci, odcházeli do exilu a působili ve prospěch vlasti. Tisíce jich skončily v mučírnách tajné politice, ve věznicích a v pracovních táborech. Vedli boj proti takové přesile, že v něm nemohli zvítězit.

Komunistický režim byl po celou dobu své existence nedemokratický, byť se střídavě upevňoval a rozkládal. V srpnu 1968 se jej pokusili polidštit ti, kdo jej o dvacet let dříve zřizovali. Po krátkém čase reforem a politického uvolnění okupovala Československo sovětská armáda, která v zemi zůstala dvacet let. Následovala nová vlna čistek a útěků, období tzv. normalizace (1969-1989), v němž kolaborantský komunistický aparát navázal na padesátá léta a až do zhroucení systému v listopadu 1989 nepovolil žádné občanské svobody. I tehdy existoval občanský odpor, ať už ho projevili spisovatelé nebo hudebníci, kteří odmítli přijmout diktované požadavky, signatáři Charty 77 a aktivisté dalších protitotalitních iniciativ, vydavatelé samizdatů, členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, pořadatelé bytových seminářů, uprchlíci, které od cesty za svobodou neodradily ani ostnaté dráty a ozbrojená stráž. V opozici v čase normalizace jako by se komplikovanost českých dějin 20. století završila: vedle sebe působili komunisté z padesátých let, vyléčení i nevyléčení z ideologie - a kupříkladu katolíci, kteří prožili stejnou dobu v kriminálech.

České 20. století bylo dlouhé a kruté, společnost se s ním dodnes nevyrovnala. Každý z lidí, které portrétoval pro tento cyklus Pavel Hroch, se v letech 1938/39-1989 dokázal postavit proti zlu, riskovat život, dát přednost spravedlnosti a kulturnosti před vlastním klidem a pohodlím. Každý z nich patří k menšině, která svým dílem přispěla k dobré tradici, k tomu, že máme dnes na co navazovat.

Adam Drda

Tváře vzdoru

B
Milan Balabán
František Beneš
Emil Boček
Vratislav Brabenec
František Brož

C
Vlasta Černá
Mikoláš Chadima

D
Zdenko Frankenberger Daneš
Stanislav Devátý
Bohumil Doležal

G
Imrich Gablech
Jiří Gruntorád

H
Karel "Kocour" Havelka
Miluška Havlůjová
Vladimír Hučín
Čestmír Huňát

J
Vlasta Jakubová
Jan Janků

K
Jiří Kabeš
Svatopluk Karásek
Ivan Kieslinger
Josef Klečka
Ivan Klíma
Pavel Kohout
Felix Kolmer
Jan Konzal

L
František Lízna
Břetislav Loubal

M
Václav Malý
Rudolf Mrázek

N
Dana Němcová

O
Otmar Oliva

P
Karel "Fidelius" Palek
Jiří Pořízka
František Vincenc Přeslička
Miloš Procházka

R
Bohumil Robeš
Jiří Runkas
Miloslav Růžička

S
Karol Sidon
Jiřina Šiklová
Věroslav Sláma
Jana Soukupová
František "Čuňas" Stárek
Jiří Stránský
Ladislav Suchomel

T
Vlastimil Třešňák

U
Milan Uhde

W
František Wiendl

Z
Bohumil Zhof

Milan Balabán / František Beneš / Emil Boček / Vratislav Brabenec / František Brož

Milan Balabán (*1936)

„Tehdy mne ještě přijali bez problému, ale moji sourozenci už měli velké potíže kamkoli se dostat. Moje sestra například nebyla přijata na studia teologie, protože na hypotetickou otázku ,Jak by ve svém sboru organizovala narozeny J. V. Stalina?‘, odpověděla, že by je vůbec neoslavovala.“

ČÍST PŘÍBĚH

František Beneš (*1928)

„Začali mne sledovat, otravovat. Potom rozšířili v Hruškách fámu, že jsem pomáhal někomu přes hranice. Začalo se to kolem mne stahovat. Tak jsem si řekl: je čas, abych zdrhl.“

ČÍST PŘÍBĚH

Emil Boček (*1923)

„Jednou při letu vidím blikat červené světlo. Nejde benzin! Říkal jsem si, jestli se nemám vrátit. Rozhodl jsem se pro návrat. A jakýsi pátý smysl mi říká, abych stoupal vzhůru. Pak to v motoru opravdu začalo vynechávat, a já si říkám, že musím vyskočit […]. Byl jsem v té chvíli už nad mořem, měl jsem samozřejmě padák, ale v listopadu se člověku do Kanálu nechce […].“

ČÍST PŘÍBĚH

Vratislav Brabenec (*1943)

Specifickou stránkou existence Plastiků byla skutečnost, že jako kapela bez přehrávek, tedy bez oficiálního povolení, téměř nekoncertovala, vystupovat mohla jen na soukromých akcích, což se podařilo zhruba dvakrát do roku.

ČÍST PŘÍBĚH

František Brož (*1939)

„Oni nešli třeba přímo. Nedovedete si představit, co vymýšleli. Například zakázali mlátit obilí přes den, prý pro nedostatek elektřiny. Aby prý mohlo ve stejný čas mlátit Jednotné zemědělské družstvo. Nejhorší byla padesátá léta, pak se to různě proměňovalo. Měnili nám také úpravu půdy. To znamená, že nám vzali pole a dali za ně jiné. Jenže to nové pole bylo horší, vzdálenější než to předchozí. Vysvětlovali to tím, že to původní pole potřebuje družstvo. Třeba třikrát za rok nám vyměnili pole.“

ČÍST PŘÍBĚH

Sedlák. František Brož byl za komunistické éry jediným soukromě hospodařícím zemědělcem na celém okrese Havlíčkův Brod. Odolat nebylo vůbec snadné. Na historickém snímku s tatínkem při polních pracech.

Vlasta Černá / Mikoláš Chadima

Vlasta Černá (*1933)

Mučení Vlasta jako nezletilá naštěstí čelit nemusela, ale tři měsíce ji věznili na samotce v podzemní kobce:

„Celou dobu vyšetřování jsem neměla možnost se umýt nebo se převléknout. Připadala jsem si jak zvíře. Bylo to ponižující. Abych si ukrátila čas, zpívala jsem si v duchu všechny písně, které jsem uměla, modlila se […]. Jinak bych se zbláznila.“

Vlasta musela domů napsat fiktivní pohlednici z Rakouska, aby si rodiče mysleli, že je v pořádku za hranicemi.

ČÍST PŘÍBĚH

Mikoláš Chadima (*1952)

„Já chtěl hrát původně na basu, čtyři struny, čím míň tím líp […]. Jenže v devětašedesátém jsem měl incident, který skončil urážkou hlavy státu a spřáteleného státu, a když mě přišli sebrat, a rodiče o ničem nevěděli, protože jsem jim nic neřekl, tak si otec myslel, že jdou po něm, a vyhodil do řeky několik svých ilegálně držených pistolí.“

ČÍST PŘÍBĚH

Zdenko Frankenberger Daneš / Stanislav Devátý / Bohumil Doležal

Zdenko Frankenberger Daneš (*1920)

„Nikdy jsme se nedozvěděli proč, nikdy jsme nedostali jeho popel. Jenom teta, jeho vdova, dostala po čase návštěvu. Přišel k ní německý důstojník a předal jí účet za strýcovu popravu. Strýcova smrt mne zlomila. Bál jsem se, za svůj strach jsem se styděl, ale věděl jsem, že ten strach je silnější než vůle, svědomí, víra – zkrátka nestačil jsem na tu dobu. Začal jsem si dávat knoflíky do bot a chodit s nimi celý den, abych se vycvičil ve snášení bolesti a při mučení, které jsem očekával, nic neprozradil. Ale nepomáhalo to. Kolem mne chodila smrt.“

ČÍST PŘÍBĚH

Stanislav Devátý (*1952)

„Když o tom zpětně přemýšlím, tak možná nejhorší bylo, když jsem začínal s metodou pasivního odporu. Já jsem tehdy napsal protestní dopis prezidentu Gustávu Husákovi, příslušníci tajné policie mne monitorovali a čekali, že když půjdu do restaurace ve Zlíně, že budu pít. Ale já nepil. Bylo to někdy v roce 1983. V tom hostinci se slavily narozeniny a oni tam za mnou přišli. Přijeli kolem půlnoci. Byla to lepší restaurace, chodili do ní i cizinci. Oni přišli za mnou a chtěli, abych šel s nimi. Jenže já si lehl na zem! A tak mne tahali za všechny končetiny ven, za ruce, za vlasy, pak mne zmlátili, a já poprvé omdlel. To bylo asi nejhorší, to bylo těžké. Poprvé tu metodu uplatnit prostě nebylo snadné. Pak už mi to ale bylo jedno.“

ČÍST PŘÍBĚH

Bohumil Doležal (*1940)

„S Janem Lopatkou jsme psali o tom, že celá ta oficiální literatura po roce 1948 je Potěmkinova vesnice, že je to jen simulace literatury, navíc ideologicky sešněrovaná. […] Ačkoli jsem tam nebyl zdaleka nejdůležitější člověk – to byl Mandler a pak lidi, kteří byli mnohem vzdělanější a lépe orientovaní, než jsme byli my, tedy Němec a Hejdánek –, tak bezprostřední příčinou brzkého průšvihu jsem byl já. Nejdřív jsem napsal o předsedovi svazu spisovatelů Jiřím Šotolovi, že píše slátaniny, a rovněž o Karlovi Šiktancovi, který byl také dosti angažovaný, a vzbudilo to velké pohoršení.“

ČÍST PŘÍBĚH

Imrich Gablech / Jiří Gruntorád

Imrich Gablech (*1915 - †2016)

„Omdlel jsem při přistání, a britský důstojník mne vzal do kanceláře. Já jsem ještě pořádně neuměl anglicky, tak jsem se domlouval tak tak. On mi nalil whisky a ptal se, v čem je problém. Já řekl, že jsem se vrátil z gulagu. On se zlobil, že jsem to neřekl hned, že jsem na to měl upozornit. Ale já se bránil. Řekl jsem, že my jsme malý stát, a já jsem utekl, abych bojoval. Že chci bojovat […]. Neutekl jsem proto, abych se někde schovával […].“

ČÍST PŘÍBĚH

Jiří Gruntorád (*1952)

„Práce se nedala stihnout, a navíc tam byla pořád zima […]. V říjnu začalo sněžit, a v květnu ještě sněžilo, vězně zapřahali do sněžného pluhu […]. Obtížně se to popisuje […]. Když jsem poprvé přišel pracovat do provozovny národního podniku Preciosa, myslel jsem, že jsem v pekle. Viděl jsem v oblacích páry neuvěřitelně rychle kmitající postavy oblečené do jakýchsi zbytků montérek. A za chvíli jsem stejně jako oni kmital i já.“

ČÍST PŘÍBĚH

Karel "Kocour" Havelka / Miluška Havlůjová / Vladimír Hučín / Čestmír Huňát

Karel "Kocour" Havelka (*1951)

„Dostal jsem mundúr se zeleným pruhem, což znamenalo, že jsem byl považován za útěkáře. Ani na práci jsem se proto nedostal mimo objekt věznice. První den jsem přišel do práce a zděsil jsem se. Všichni měli omotaný ručníky kolem hlavy, strašnej hluk, pára a smrad z výparů. Vybavilo se mi Dantovo peklo.“

ČÍST PŘÍBĚH

Miluška Havlůjová (*1929)

„Pak mne jednoho dne přivedli do vyšetřovny, tam visely moje šaty na věšáku a referent StB řekl: ,Běžte se podívat z okna!‘ Po chodníku jezdila paní s kočárkem a v tom kočárku bylo stejně staré dítě, jaké jsem měla doma […]. A referent řekl: ,Když podepíšete spolupráci s StB, můžete si vzít věci a jít hned domů.‘ Byla to asi nejhorší chvíle v mém životě.“

ČÍST PŘÍBĚH

Vladimír Hučín (*1952)

„Do dvou odpadových košů jsme s Vlastimilem Švédou předem umístili časované nálože, pětikilové slzotvorné dýmovnice. Když začali hrát Internacionálu, z prvního koše se vyvalil dým. Druhá dýmovnice bohužel shořela, svým žárem koš silně rozžhavila a žádný dým se nevyvalil. Jedna dýmovnice ovšem stačila k tomu, aby narušila celou akci. […] Dým se valil na vojenský orchestr, který tam hrál s velkým monstrózním zaujetím. Pokoušeli se pokračovat.“

ČÍST PŘÍBĚH

Čestmír Huňát (*1950)

„Jazzová sekce se v podstatě vymkla režimní kontrole. Vydávali jsme knížky, které nepodléhaly cenzuře, stejné to bylo s koncerty, na nichž vystupovaly novovlnné kapely, které se nesměly hudbou živit, členská základna představovala hustou síť aktivních lidí, což Státní bezpečnosti nesla velmi nelibě […]. Vadila také čím dál rozsáhlejší spolupráce se zahraničím.“

ČÍST PŘÍBĚH

Vlasta Jakubová / Jan Janků

Vlasta Jakubová (*1925)

Vlasta se vrátila ke své funkci spojky, ale navíc zprávy začala sama přepisovat. Psala je neviditelným písmem v milostných dopisech zasílaných na fiktivní adresu do Holandska.

ČÍST PŘÍBĚH

Jan Janků (*1921)

Nikdy nezapomněl na šachovou partii se spoluvězněm, kterého čekal trest smrti. Ten spoluvězeň se jmenoval Miloslav Pospíšil a pocházel z Bystřice pod Hostýnem.

„Byli jsme asi v polovině hry. Najednou se otevřou dveře a ozve se: ,Pospíšil!‘ Já mu chtěl podat ruku, ale to už nedovolili. Tak on se mne jen tak tou rukou dotkl. A ta partie zůstala nedohraná.“

ČÍST PŘÍBĚH

Jiří Kabeš / Svatopluk Karásek / Ivan Kieslinger / Josef Klečka / Pavel Kohout / Felix Kolmer / Jan Konzal

Jiří Kabeš (*1946)

„My jsme vždycky s Mejlou říkali, že je lepší hrát blbě dobrou muziku než vyšňořené sračky.“

ČÍST PŘÍBĚH

Svatopluk Karásek (*1942)

„Vždycky říkám, že politika v podstatě patří do víry, že jsme zodpovědní za dobu, v níž žijeme. […] Přeci nestačí být zalezlý někde v kostele, modlit se otčenáš a tvářit se, že nemám co do činění s tím, co se děje kolem. Jsem pro, aby křesťan cítil odpovědnost a angažoval se.“

ČÍST PŘÍBĚH

Ivan Kieslinger (*1928)

„Přijel na nás tehdy tank. Měl jsem jít na Václavské náměstí – a kdyby se přiblížil, vystřelit na něj z pancéřové pěsti. Schoval jsem se na záchodcích a jeden kamarád mi dával znamení – stál na rohu […], v rukou měl velké zrcadlo a skrz ně pozoroval ten stroj. Němci na tanku měli nejspíš smysl pro humor a zrcadlo mu vystřelili z ruky.“

ČÍST PŘÍBĚH

Josef Klečka (*1930)

„Čtvrtého května dopoledne mi můj stále neznámý společník dal příkaz, abych nevycházel z chaty ven. Než odešel, ukázal mi skříň plnou zbraní, abych se mohl bránit, kdyby mě někdo přepadl. Pak odešel.“

ČÍST PŘÍBĚH

Ivan Klíma (*1931)

„Byl jsem členem zločinecké organizace, aniž jsem se osobně dopouštěl nějakých zločinů, ale svým členstvím jsem samozřejmě nějakou odpovědnost nesl, takže jsem věděl, že mám do smrti co napravovat.“

ČÍST PŘÍBĚH

Pavel Kohout (*1928)

„Šlo o pochybení intelektu, nikoli morálky, a celý další život byl veden upřímnou snahou tento rozpor napravit. Člověk má právo na omyl, důležité je jej pojmenovat a neopakovat.“

ČÍST PŘÍBĚH

Felix Kolmer (*1922)

„Příjezd si dobře pamatuji. Začínalo se rozednívat. Na rampě se pohybovali lidé v trestaneckých šatech. Tehdy jsme poprvé viděli takové trestanecké šaty. […] Jeden člověk ke mně přistoupil a řekl mi: ,Odtud není úniku. Odtud můžeš uniknout jedině támhletím komínem.‘ Myslel jsem si, že nemá všech pět pohromadě. Nechápal jsem, kde jsem. Mozek to vůbec nebral. Potom jsem viděl, že na jednu stranu jdou v pětistupech děti a staří lidé. To byli už lidé nad čtyřicet dva let. A to jsem pochopil, že ti jdou zřejmě na smrt. Ale plynové komory, to mi ještě nic neříkalo.“

ČÍST PŘÍBĚH

Jan Konzal (*1935)

„V noci odvezli kněze, což jsem zaspal. Ale když nás ráno vzbudili, byl jsem jako patnáctiletý rázem druhý nejstarší v klášteře. Šestnáctileté a starší odvezli s ostatními. Mé dva bratry také.“

ČÍST PŘÍBĚH

František Lízna / Břetislav Loubal

František Lízna (*1941)

„Zjistil, za co jsem seděl, a řekl mi: ,Synu, jděte, ožeňte se a založte dobrou katolickou rodinu.‘ Já byl neoblomný, a tak vikář zavolal státnímu zmocněnci nebo církevnímu tajemníkovi, nebo jak se ta funkce jmenovala, aby s ním můj případ konzultoval. Zmocněnec byl samozřejmě estébák. Začal mi vykládat nějaké nesmysly a já mu řekl, že mne to nezajímá a ať mi poví na rovinu, jestli je pro mne nějaká cesta, jak bych mohl studovat. Tak mi vcelku otevřeně sdělil, že cesta je, podepíšu-li spolupráci s tajnou policií.“

ČÍST PŘÍBĚH

Břetislav Loubal (*1931)

Bylo to 13. září 1950. Přímo při vyučování se otevřely dveře do třídy a v nich stál školník. Řekl, že Loubal má jít k řediteli. Jenže školníka dostrkali ke dveřím tajní policisté, ti stáli hned za ním. Po obou stranách dveří. „Hned mne lapli, abych nemohl utéct,“ popisuje Loubal. Uvědomil si, že stejně neměl žádnou šanci. „Vyskočit z okna jsem nemohl, třída byla ve třetím patře.“

ČÍST PŘÍBĚH

Václav Malý / Rudolf Mrázek

Václav Malý (*1950)

„Přijal jsem tehdy jako veliké osvobození, že vznikla Charta 77, protože to byl pro mě takový podnět, jak najít způsob jasného vyjádření nesouhlasu s tehdejším systémem. Já jsem si přirozeně nebral servítky ani při promluvách, ale neměl jsem přímo politické promluvy – přirozeně reagovaly také na atmosféru té doby, ale vždycky vycházely z evangelia. Když vznikla Charta, pomohlo mi to vyjádřit svoji občanskou zodpovědnost.“

ČÍST PŘÍBĚH

Rudolf Mrázek (*1934)

„Skaut byl kromě školy naší hlavní denní zábavou. Tam jsme se učili kamarádství, ušlechtilosti, dobrotě, lásce k vlasti, její obraně, to všechno ve skautingu bylo. A oni ho proto taky zakázali, nepotřebovali lásku k vlasti, potřebovali lásku k Sovětskému svazu.“

ČÍST PŘÍBĚH

Rudolf Mrázek. Nad chatou v zotavovně na Slapech vlaje stále česká vlajka. Rekreační středisko využívají političtí vězni, dříve sloužilo k rekreaci pražským komunistům.

Dana Němcová

Dana Němcová (*1934)

„Vytvořili jsme si svět ve světě. Bylo to tak, jak je napsáno na jedné desce Plastic People – Merry ghetto. Užili jsme si i spoustu legrace, která zase kompenzovala tlaky a udržovala nás ve vzdoru a trvání na té nezávislé alternativě.“

ČÍST PŘÍBĚH

Otmar Oliva

Otmar Oliva (*1952)

Jeho obhájce Josef Krupauer mu nabídl, že kresby vynese ven. Jenže jak to udělat? Přemýšleli, zda to vůbec půjde. Oliva se díval, který z bachařů takzvaně filcuje, tedy dělá důkladnou osobní prohlídku. Zjistil, že jeden z dozorců nesahá nikdy vězňům na břicho. „Tak jsem si to dal na břicho a podařilo se to dostat ven. Josef Krupauer pak kresby zachránil. Bylo jich docela dost. Dva bloky jsem tam pokreslil. Možná šedesát kreseb.“

ČÍST PŘÍBĚH

Otmar Oliva ve svém ateliéru na moravském Velehradě. Na snímku s dveřmi do cely z věznice v Uherském Hradišti, kde byl za komunismu vězněn. Po pádu komunismu si dveře cely odnesl jako suvenýr.

Otmar Oliva drží nedopalek cigarety, kterou u něj v ateliéru při své poslední návštěvě před smrtí vykouřil Václav Havel.

Karel "Fidelius" Palek / Jiří Pořízka / František Vincenc Přeslička / Miloš Procházka

Karel "Fidelius" Palek (*1948)

„Úvodníky Rudého Práva [do roku 1990 noviny Komunistické strany Československa a hlavní nástroj její propagandy] nastolovaly otázku komunistické řeči jako předmětu reflexe aktuální životní zkušenosti. Jakou funkci tu jazyk plní? […] O čem se tu vlastně mluví? Mluví se tu vůbec o něčem? Dávají všechny ty – mnohdy tak bizarní – jazykové projevy, jež přináší Rudé právo, nějaký smysl? Brzy jsem zjistil, že v komunistické řeči vládne jakýsi řád, že je opravdu řeč o nějakém světě, byť to byl svět ,imaginární‘, tedy určitý ideologický obraz světa. A tak jsem začal zkoumat obsah základních pojmů, o něž se tato řeč opírá, vzájemné vztahy mezi nimi, její ,stavební principy‘.“

ČÍST PŘÍBĚH

Jiří Pořízka (*1940)

Když v srpnu 1968 utekl s manželkou před sovětskými okupanty do emigrace, nechali doma dceru, malou Pavlínu, kterou jim komunistický režim odmítl vydat do jejich nového domova ve Švédsku. Začal s totalitním režimem znovu bojovat, tentokrát o právo žít se svou dcerou… „Chtěl jsem vůči tomu režimu postupovat tvrdě,“ říká. Naplánoval si tedy, že začne s manželkou držet hladovku, aby dceru dostal k sobě do Švédska. Bylo to malé vyhlášení války.

ČÍST PŘÍBĚH

Jiří Pořízka ve svém novém domově na Moravě, na Drahanské vrchovině, kam se vrátil ze Śvédska. Bývalý politický vězeň, který po útěku na Západ v roce 1968 bojoval o svou dceru Pavlínu. Ve švédském Stokholmu držel s manželkou hladovku za její propuštění z Československa. Na snímku se švédskými novinami, které informují o jeho osobním příběhu.

Miloš Procházka (*1928)

Jsou vybaveni vysílačkou, šifrovacím klíčem, tajným inkoustem, falešnými doklady. A každý má ampuli s jedem, pro krajní případy. „Ampuli jsme měli rozkousnout, kdybychom se dostali do neřešitelné situace.“

ČÍST PŘÍBĚH

František Vincenc Přeslička (*1933)

„Dělal jsem to všechno proto, že jsem nechtěl, aby tady vládli komunisti. S tím jsem prostě nemohl souhlasit. Ale jako křesťan jsem nemohl souhlasit ani s tím, jaké postavení začala mít církev.“

ČÍST PŘÍBĚH

Bohumil Robeš / Jiří Runkas / Miloslav Růžička

Bohumil Robeš (*1930)

„Vymýšleli si na nás všechny možné druhy šikany. Vyloženě vymýšleli, byli to primitivové. A já jim tehdy řekl, že se budou zodpovídat za zločiny na politických vězních. Tak se ne mne vrhli a svázali do kozelce, nohy dozadu, ruce svázali natrvalo asi na deset hodin. Potom mne večer v deset rozvázali, dali mi tabletku aspirinu a šel jsem na kobku […]. Nemohl jsem se ani umýt.“

ČÍST PŘÍBĚH

Jiří Runkas (*1955)

Ten nápad uletět balonem přes železnou oponu byl sice odvážný, ale Jiřímu Runkasovi z Moravských Budějovic se líbil. Nebyl ovšem jeho. Věděl, že takto se podařil útěk do Rakouska už předtím cyklistickému závodníkovi ze Slovenska Robertu Hutyrovi a ten se zase inspiroval jiným útěkem balonem z bývalého východního Německa na Západ.

ČÍST PŘÍBĚH

Miloslav Růžička (*1925)

„Rozmnožoval jsem letáky na psacím stroji. Pak rozesílal lidem, o kterých jsem věděl, že se na ně mohu spolehnout. Jednou mne potkal soused. Říká, že se objevilo nějaké ohlášení a že se nesmí tiskoviny rozmnožovat. Také řekl, že když někdo takový leták dostane, že se to musí hlásit. A pak se zeptal, jestli jsem to náhodou nepsal já. Tak jsem se mu svěřil. Řekl jsem mu, že jsem to psal, aby o tom s nikým nemluvil. Jenže shodou okolností ho zatkli a ten leták u něj našli. Pak byl vyslýchán a zlomili ho […].“

ČÍST PŘÍBĚH

Karol Sidon / Věroslav Sláma / Jana Soukupová / František "Čuňas" Stárek / Jiří Stránský / Ladislav Suchomel / Jiřina Šiklová

Karol Sidon (*1942)

„Pár dní po Chartě vyšel v časopise Ahoj na sobotu článek o spisovateli Ludvíku Vaculíkovi, s fotografiemi, které ho neukazovaly v nejlepším světle, a bylo jasné, že to je práce Státní bezpečnosti. Vzal jsem tenkrát takové malé nůžky, z jednotlivých časopisů jsem vystříhával stránky o Vaculíkovi a rozhodl jsem se, že budu prodávat jen ty časopisy s vystřiženými stránkami a jen těm lidem, které znám od vidění. Tušil jsem, že mě asi budou kontrolovat. Za chvilku přišel takový mládenec a já jsem si myslel: ,Ty jsi určitě estébák, to poznám.‘ Tak jsem mu ten časopis zatloukl, řekl jsem, že ho nemáme. Chodili další lidi a pak přišla taková slečna, která tam ještě nikdy nebyla, docela pěkná, takže jsem jí to prodal. A už ve chvíli, kdy jsem jí ten časopis dával, tak jsem si říkal: ,Ty vole, teď jsi udělal chybu!‘ Ona mi to vyrvala z ruky a utíkala za tím klukem, který stál opodál, mávala tím časopisem nad hlavou, a já věděl, že je zle.“

ČÍST PŘÍBĚH

Věroslav Sláma (*1930)

Dne 21. října 1952 se koná druhý soud. Jako pomsta za zběhnutí špiona Cyrila Slámy mladšího. Otec Cyrila a Věroslava dostane k předchozím čtrnácti letům ještě dalších šest. Jeho manželka, tedy maminka obou bratrů, je odsouzena na jedenáct. Manželka Věroslava Slámy dostane šest let a její otec deset let. Odsouzeni jsou další Slámovi příbuzní, celkem třináct osob. Dohromady je jim vyměřeno sedmdesát čtyři let vězení.

ČÍST PŘÍBĚH

Jana Soukupová (*1958)

„Když přemýšlím nad důvodem, proč jsem se zamíchala mezi disidenty, napadá mne slovo štítivost. Normalizační tlak byl pro mne především nechutný, výtvarná podoba jeho propagačních nástrojů hnusná a obličeje drtivé většiny vládnoucí garnitury nesly stopy tak ohavných osobních preferencí, že jsem prostě chtěla jinam – na opačnou stranu.“

ČÍST PŘÍBĚH

František "Čuňas" Stárek (*1952)

„Spolu s několika dalšími jsme asi od šesté třídy vedli boje o délku vlasů. Občas nás chytil ředitel, dal nám dvě koruny a řekl: ,Ty, ty a ty, k holiči!‘ […] Vlasy pro nás začaly hodně znamenat.“

ČÍST PŘÍBĚH

Jiří Stránský (*1931)

„Když jste měl ranní šichtu od šesti do čtrnácti hodin, tak vás budili po třetí hodině ranní a vracel jste se urvaný ve tři odpoledne. Po práci se ale lidi na cimrách mohli bavit, čtyři si sedli a vykládali si. To jsem vyhledával. Málokdy jsem něco řekl, byl jsem rád, že mne tam nechávají, byli o hodně chytřejší a vzdělanější než já. […] Byl tam jeden výborný kunsthistorik, Bonny Falerský, a ten měl kunsthistorický seminář. Domluvili jsme se s jedním civilem, který kupoval veškeré pohlednicové reprodukce z děl Národní galerie, a na tom nás Falerský učil estetiku. […] Všechno se to muselo schovávat, protože bachaři by to při prohlídkách našli a zničili.“

ČÍST PŘÍBĚH

Ladislav Suchomel (*1930)

„Já jsem největší strach zažil před soudem ve věznici na Cejlu; přišli za mnou, že tam mám advokáta, a on se mne vyptával, jako kdyby to byl estébák. A já se pak zeptal, jak to s námi vypadá. Řekl, že prvních šest má návrh na trest smrti. Já byl na textu obžaloby druhý. To jsem zažil hrůzu, že mne pověsí […]. Na Cejlu jsem byl v cele číslo 29. To číslo si budu pamatovat celý život.“

ČÍST PŘÍBĚH

Jiřina Šiklová (*1935)

„Vždy jsem jen s někým sjednala garáž, kam se měla zásilka dopravit. Pak jsem se s kurýrem sešla […], řekla jsem mu adresu, na kterou mají v určitou dobu autem přijet. Auto s kurýrem pak vjelo dovnitř nebo zaparkovalo nedaleko od garáže a zásilku naložili, nebo naopak složili. Garáže se pak střídaly, někdy to byla zahrada či chata, domek. Dost často šlo o evangelické fary, kam taky mohlo cizí auto přijet, aniž by bylo hodně nápadné. Každé místo se použilo nanejvýš asi třikrát, aby si toho sousedi nevšimli. Kavan sice auta neměnil, pokaždé jim ale dal jiné číslo a skoro pokaždé jiné šoféry. Ti věděli, co vezou.“

ČÍST PŘÍBĚH

Vlastimil Třešňák

Vlastimil Třešňák (*1950)

„Vyhnaly mě až tvrdé výslechy. Ztráta času, únava, strach, beznaděj. […] Zatkli mě a zmlátili, jelikož chtěli a mohli. Měli to v popisu práce. Byl u toho [estébák] soudruh Kafka s ještě jedním mně neznámým estébákem, ožralí. Když mě s. Kafka v jedenaosmdesátém zmlátil a já zkolaboval, s. Kafka vyběhl přes druhou kancelář na chodbu pro doktora. A v té sousední kanceláři zrovna vyslýchali přítele Pavla Brunnhofera. V jeho bytě se pořádala zakázaná muzika a neoficiální výstavy a spolu s P. B. jsme byli zajedno, že nikdy nikam neemigrujeme, neodjedeme. No a on mě teď z té vedlejší kanceláře viděl ležet na zemi, bylo mu jasné, že nesimuluju, a když jsem se probral, řekl mi: ,Jeď pryč!‘“

ČÍST PŘÍBĚH

Milan Uhde

Milan Uhde (*1936)
Časopis Host byl zakázán v roce 1970 a Uhde oficiálně roku 1972. O dva roky později mu režiséři Peter Scherhaufer a Zdeněk Pospíšil z divadla Husa na provázku (tehdy už bez Husy) nabídli inkognito spolupráci, jež spočívala v tom, že pro ně zdramatizuje známé literární předlohy: Páralovu Profesionální ženu, Mrštíkovu Pohádku máje a Olbrachtova Nikolu Šuhaje loupežníka. Ten se pod titulem Balada pro banditu stal jedním z nejúspěšnějších provázkovských představení a v podobě filmového muzikálu nabyl podob téměř kultovních – aniž by kdo věděl, kdo je autorem libreta.

ČÍST PŘÍBĚH

František Wiendl

František Wiendl (*1923)

„Když byl otec zatčen, přijel za námi jeho známý a chtěl odvézt na Západ. Zřejmě se otec dohodl se svým přítelem v Kolíně, že umožní tímto způsobem lidem uprchnout. Jenže nyní, po zatčení otce, byla nová situace. Nechal jsem ho přespat a ráno jej zkusil odvézt Josef Touš, který sloužil jako vlakvedoucí. Jenže Schneider zřejmě nevydržel s nervy, neplnil pokyny a Touš odmítl nést odpovědnost. Tak jsem se rozhodl, že ho převedu sám.“

ČÍST PŘÍBĚH

František Wiendl převáděl uprchlíky přes hranici na Šumavě. Na snímku před památníkem obětí komunismu v Praze na Petříně.

Bohumil Zhof

Bohumil Zhof (*1928)

„Ty boty dali na nohy, vy jste byli v té chvíli jen v ponožkách nebo bosky. Já ani přesně nevím, oni mi to nastrčili, a když pustili proud, tak se zdálo, že se mi ty nohy roztrhnou. To byl ten první den, to oni ani nevěděli, jak se někteří jmenují, ale ukazovali, co na nás mají. Kdo to nezažil, nepochopí. Prostě ta elektřina byla nejhorší, měli trafo a ubírali či přidávali napětí. Řekli jen, přidej mu, ať si vzpomene. To zvedlo člověka, zkřivilo, a pak jste spadli dolů na zem. Ta místnost byla plná, lidé leželi na zemi.“

ČÍST PŘÍBĚH

Projekt Tváře vzdoru se může rozrůstat o portréty a osudy dalších pamětníků.

Pokud víte o příběhu, který by zde neměl chybět, napište nám na info@vaclavhavel-library.org.

Pavel Hroch
Autoři: Příběh

Děkujeme panu Fredu Arias-Kingovi, bez jehož podpory by projekt Tváře vzdoru nevznikl.

Autor projektu a fotografií: Pavel Hroch
Texty životopisů: Adam Drda, Luděk Navara, Jiří Peňás, Jan Horník
Autor online výstavy: Eva Csémyová
Korektury textů: Michaela Šmejkalová
Překlad: Ian Willoughby

Autoři: všechna média
Vybraný příběh může být dílem nezávislé třetí strany a nemusí vždy odrážet názory níže uvedených institucí, které obsah dodaly.
Přeložit pomocí Googlu
Domů
Prozkoumat
V okolí
Profil