1939 – 1989

Rozděleni historií

Polish History Museum

Cílem projektu „Rozděleni historií“ je zdokumentovat jednu z nejtraumatičtějších událostí polských dějin 20. století – rozdělení rodin v letech 1939–1989, které bylo způsobeno mimo jiné vystěhováním a deportací obyvatelstva v průběhu války, vězněním lidí z politických důvodů a tím, že během komunistické éry někteří lidé z politických a ekonomických důvodů emigrovali.

Prostřednictvím tohoto projektu tedy chceme zachovat vzpomínky rozdělených rodin, vytvořit pouto mezi historií Poláků doma a v emigraci a také povzbudit mladší generaci, aby se zajímala o historii svých příbuzných a známých.

Všechny okolnosti a příběhy jsou nedocenitelné, každý z nich je totiž jedinečný. A všechny si zaslouží být zaznamenány, protože jsou důkazem rozsáhlých a složitých příběhů života v Polsku a okolních zemích ve 20. století.

Osud rodiny Imiłkowských byl stejný jako osud tisíců Poláků žijících na území obsazeném třetí říší. Zažili masové popravy, deportace, věznění v koncentračních táborech a nucené práce. Historie rodiny Imiłkowských je především příběhem bezmocných dětí konfrontovaných s násilím a smrtí. Je také příběhem rodičů, kteří nemohou uchránit své vlastní děti před zlem a utrpením.

Maria, nejstarší dcera Ireny a Zygmunta Imiłkowských, žila se svými rodiči a sourozenci – Halinou, Zofií a Zbigniewem – ve vesnici Plewno v Pomořansku. Její prarodiče z matčiny strany žili poblíž. V srpnu 1939 odešel její otec Zygmunt Imiłkowski z domova, aby sloužil v armádě. Zygmunt bojoval u 29. pluku lehkého dělostřelectva v Grodnu, odkud se po měsíčním putování vrátil domů.

Irena a Zygmunt Imiłkowských, 1937
Vzpomínky Marie Brylowské (rozené Imiłkowské), 2009
Plewno bylo začleněno do říšského distriktu Gdańsk-Západní Prusko. Farmu Imiłkowských převzali Němci, kteří rodinu nechali žít v jediné místnosti jejich dřívějšího domova.
Mariin dědeček Leon Kowalski byl známým aktivistou Polské západní unie, který v první světové válce bojoval v legiích. Jako mnoho dalších představitelů polské elity byl zatčen a na podzim roku 1939 zastřelen. Pohřben byl ve vesnici Górna Grupa (nedaleko městečka Grudziądz).

Nacisté plánovali zotročit Poláky a ostatní Slovany jako příslušníky podřadné rasy. Zavřeli všechny střední i vysoké školy a také kulturní instituce. Členové polské elity byli buď popraveni, nebo posláni do koncentračních táborů.

Certifikát o vyznamenání Leona Kowalského Křížem legie (odznak Asociace členů polských legií), 1927

V prosinci 1941 byla rodina Imilkowských deportována do tábora Potulice. V táboře panovaly velmi těžké podmínky; vězni trpěli hladem, nemocemi a zimou. Nejhorší ze všeho však byla nucená separace. Mariina otce přidělili k práci v letecké továrně. Její sestru Halinu, trpící vážným onemocněním, poslali do nemocnice v Bydgoszczi. Byla tak slabá, že když se vrátila do tábora, musela chodit o holi. Nejtěžší bylo odloučení od matky, která musela na jaře roku 1942 začít pracovat na pozemcích statku. O měsíc později vzal správce tábora Zofii a Zbigniewa pryč. Maria a Halina zůstaly samy.

Táborové číslo přidělené otci rodiny Imiłkowských, 1941
Píseň složená a tajně zpívaná dětmi v táboře Potulice, 1941–1944

"Pak nás odvezli do baráku. Byl nevytápěný, přecpaný, chladný a tmavý. Naše šestičlenná rodina bydlela na třech čtverečních metrech. Leželi jsme na pryčně na holé zemi, v baráku nebyla podlaha. Ve zdech zely praskliny a trhliny, místnost neměla okna. Šikmá střecha dosahovala téměř až na zem. Nešlo tam stát ani sedět, pouze ležet. Rodiny ležely spolu namačkané na sebe, jeden vedle druhého: muži, ženy i děti. V baráku nebyla tekoucí voda ani kanalizace. Záchody se nacházely venku. Chodit rovně se dalo jen uprostřed baráku.

Děti se počurávaly a trpěly průjmem. Nemohli jsme se mýt ani usušit mokré spodní prádlo nebo oblečení. Byly tam vši, blechy a svrab.“

Ze vzpomínek Marie Brylowské (rozené Imiłkowské), „Rozdělení rodinných příslušníků jako výsledek historických událostí“, 2008.
Wiktora Kowalska, Mariina babička, zůstala jako jediná z rodiny volná. Jako mnoho dalších Poláků navštěvovala tábor Potulice, aby se i přes ostnatý drát mohla setkat s vězněnou dcerou a vnoučaty a podporovat je.

„Na návštěvní dny přišlo do koncentračního tábora hodně lidí navštívit svou rodinu a přátele. Na obou stranách ostnatého drátu bylo plno, lidé hlučně hledali známé tváře a volali je k sobě. Každý musel křičet, aby se slyšeli. Když všichni takhle mluvili, křičeli na sebe přes ostnatý drát, vypadalo to jako velká soutěž v křiku. Bylo to nepopsatelné.“

Ze vzpomínek Marie Brylowské (rozená Imiłkowska), „Rozdělení rodinných příslušníků jako výsledek historických událostí“, 2008
Nejtěžší období pro sestry Imiłkowské byl pobyt v táboře Smukała. Děti tam umíraly hladem, nemocemi a vyčerpáním. Sestry však přežily a vrátily se do Potulic.
Nucené práce byly jednou z forem okupační represe a způsobem, jak získat levnou pracovní sílu pro průmysl a zemědělství. Mariin otec byl poslán do letecké továrny, ona a její matka na německý statek. Zygmunt Imiłkowski (třetí zleva) při nucené práci v letecké továrně Flugzeugwerk Gotenhafen, 1941–1945
Mzdy nucených dělníků byly mnohem horší než v případě německých pracovníků. Peníze vydělané Zygmuntem Imiłkowskim během práce v továrně Flugzeugwerk Gotenhafen odcházely na účet v táboře Potulice, ale ve skutečnosti svůj plat nikdy nedostal. Oznámení o mzdové kategorii Zygmunta Imiłkowského, 1944
Maria byla poslána na německý statek Orłowo, kde vydržela přísný pracovní režim. Po příchodu Rudé armády ji babička našla a přivedla zpět do Plewna. Její matka už čekala doma. Odhlašující certifikát Marie Imiłkowské ze statku Orłowo, 1945
Zygmunt Imiłkowski byl v roce 1945 přesunut z Gdyně do tábora v Leubingen, kde přežil nálety a dočkal se osvobození americkou armádou v dubnu 1945. Zůstal ve městě Groß Grafendorf.
V červenci bydlel Zygmunt Imiłkowski stále v Merseburgu. Přes nedostatek zpráv o osudu svých nejbližších neztratil nikdy naději a rozhodl se vrátit domů do Plewna.

„Pamatuji si, že když otec přišel domů, byl horký letní den. Nepoznali jsme ho. Byl shrbený a vypadal spíš jako žebrák než muž, kterého jsme naposledy viděli v prosinci 1941. Otec přišel domů v šedozeleném kabátu americké armády a v kufru měl další americký vojenský kabát modrošedé barvy. Byly to jediné věci, které přinesl z amerického tábora. Náš známý, pan Dondziło, který se před válkou živil jako krejčí, z těch vojenských kabátů ušil kabáty pro nás děti.“

Ze vzpomínek Marie Brylowské (rozené Imiłkowské), „Rozdělení rodinných příslušníků jako výsledek historických událostí“, 2008.
V roce 1946 se rodina rozrostla. Zdzisław se narodil jako jediné dítě v rodině Imiłkowských, které uniklo strastem války. Sestry Imiłkowské (zleva) – Maria, Zofia a Halina se svým bratrem Zdzisławem, 1949
Irena a Zygmunt Imiłkowski, 1950

„Bylo mi 12 let a neuměl jsem číst ani psát... Po odchodu z tábora na svobodu jsme nedostali žádnou pomoc... Čas po válce, téměř až do roku 1956, byl pro nás obtížný a plný obětí. Ale měl jsem radost, že jsem s rodiči a sourozenci a že můžu jít do školy.“

Ze vzpomínek Marie Brylowské (rozené Imiłkowské), „Rozdělení rodinných příslušníků jako výsledek historických událostí“, 2008.
Cesty rozdělené rodiny Imiłkowských během druhé světové války
Historie rodiny Młyńczaků může sloužit jako příklad polských zkušeností se sovětskou okupací. Válka rozdělila Kazimierza a jeho manželku Zofii navždy. Vlaky jedoucí téměř opačnými směry je odvezly do hlubin Ruska a rok 1945 jim nepřinesl žádnou naději. Vzhledem k teroru poválečných komunistických úřadů bylo pro polského policistu, který přijel do Velké Británie s Andersovou armádou, setkání s manželkou a syny (Waldemarem a Jerzym) drženými v Sovětském svazu nemožné.

Kazimierz Młyńczak sloužil jako pohraničník a prošel policejním výcvikem. Potkal 17letou Zofii Blidsztejnovou, kterou si vzal v kostele sv. Jana ve Vilniusu. O rok později se Zofii narodil syn Waldemar Kazimierz a v roce 1932 druhý syn Jerzy Henryk. V polovině 30. let byl Kazimierz povýšen do hodnosti strážníka a přestěhoval se s rodinou do města Kurzeniec ve Vilniuském vojvodství. Tam také žili, když vypukla válka.

Kazimierz Młyńczak v policejní uniformě s přítelem Janem Niedzwiedzem, 1920
Zofia a Kazimierz Młyńczakovi – fotografie poslaná jejich rodičům do Krasocina, 1928
Kazimierz Młyńczak s manželkou a synem Waldemarem během pobytu u rodičů v Krasocině, 1930

Když do Polska vstoupila Rudá armáda, dostala Kazimierzova jednotka rozkaz stáhnout se do Litvy. Policejní důstojníci tam byli internováni. Pro Kazimierze tak začala dlouhá pouť přes Sovětský svaz. Nejdříve byl odvezen na sever do Murmansku a později přes poloostrov Kola do Archangelsku.

Dopis Kazimierza Młyńczaka rodičům psaný v táboře Kozielsk, 1941

Dne 17. září 1939 napadla Rudá armáda Polsko od východu, čímž plnila Stalinovy ​​závazky vůči Třetí říši stanovené v tajném protokolu paktu Molotov–Ribbentrop (smlouva mezi Hitlerem a Stalinem). Vláda Sovětského svazu prohlásila, že 13,5 milionu polských občanů, kteří žili na anektovaném území, musí přijmout sovětské občanství. Od února 1940 do června 1941 byli polští občané ve velkých počtech deportováni do sovětského vnitrozemí. Deportace se vztahovaly na rodiny důstojníků, byrokratů, policistů, právníků, lékařů a dalších zástupců polské inteligence. Mnozí z nich nepřežili nelidské podmínky transportu a tvrdý život na Sibiři nebo v Kazachstánu.

Dopis Zofie Młyńczakové tchánovi a tchýni napsaný ze Sibiře, kam byla deportována v dubnu 1940. Zofia Młyńczaková cestovala s osmiletým Jerzym a dvanáctiletým Waldemarem různými vlaky dál a dál na východ: nejdříve směrem na Novosibirsk a pak do zemědělských družstev v Altajském kraji.

Když nacistické Německo napadlo v červnu 1941 Sovětský svaz, Stalin uzavřel s polskou exilovou vládou dohodu. Na jejím základě byly z vězení a pracovních táborů propuštěny tisíce polských občanů. V návaznosti na dohodu vznikly Polské ozbrojené síly v SSSR pod vedením generála Władysława Anderse. Později v roce 1942 došlo k evakuaci 41 000 vojáků Andersovy armády a 74 000 doprovázejících civilistů na Blízký východ.

Když byla na podzim roku 1941 vyhlášena amnestie Poláků, Kazimierz se dobrovolně připojil k polské armádě generála Anderse, která se právě budovala ve městě Tatiščev. V březnu následujícího roku odešel ze SSSR jako voják. Jako člen jednotky vojenské policie cestoval Kazimierz Młyńczak s 2. polským sborem přes Irák, Írán, Palestinu a Egypt do Itálie.

Kazimierz Młyńczak v polských ozbrojených silách na Blízkém východě, 1942

Dne 12. září 1942 vznikly spojením armády generála Anderse a nezávislé Karpatské brigády – hrdinové obrany Tobruku v roce 1941 – polské ozbrojené síly na Blízkém východě. Zpočátku působily v Iráku, kde se vojáci zotavovali. V roce 1943 byla v důsledku plánů spojenců napadnout Itálii většina jednotek přemístěna do Palestiny.

Jako člen jednotky vojenské policie cestoval Kazimierz Młyńczak s 2. polským sborem přes Irák, Írán, Palestinu a Egypt do Itálie.

Největší jednotkou polské armády byl 2. polský sbor (II Korpus Polski), skládající se převážně z jednotek armády generála Anderse. V roce 1944 se vojáci tohoto sboru účastnili italské kampaně, kde si získali věhlas v bitvě u Monte Cassina v květnu 1944 a později osvobodili Anconu a Bolognu.

Ruiny malého města Piedimonte po ofenzívě (u Monte Cassina), 1944
Generál Anders budoval svůj sbor, protože předpokládal, že po válce vypukne konflikt mezi západními spojenci a SSSR, a doufal, že země okupované Sovětským svazem budou osvobozeny. Na začátku roku 1946 již měl přes 100 000 vojáků. Kazimierz Młyńczak (první zleva) za služby v Itálii, 1946

V únoru 1946 rozhodla britská vláda o rozpuštění polských ozbrojených sil. V září souhlasila s vytvořením polského přesidlovacího sboru. Cílem bylo usnadnit vojákům proces demobilizace tím, že se jim poskytne dostatečná příprava pro civilní život. Vojáci byli rozptýleni do bývalých vojenských táborů (např. tábor Foxley, který fungoval až do roku 1955).

Kazimierz Młyńczak v táboře Foxley (Velká Británie), 1947. Někteří vojáci se vrátili do Polska, kde byli perzekvováni komunistickými úřady. Většina však získala právo k pobytu na území britských dominií a usadili se ve Velké Británii, Kanadě a Austrálii.
Kazimierz Młyńczak se až do roku 1941 nedozvěděl, že jeho manželka a synové byli v dubnu 1940 v rámci masové deportace rodin přesídleni na Sibiř. V té době sloužil v polských ozbrojených silách a pokusil se dostat svou rodinu z Ruska. V roce 1943 získal v Bagdádu pro svou ženu a syny cestovní pas.

Po válce se Kazimierz Młyńczak usadil ve Velké Británii a bezvýsledně se pokoušel, aby se jeho žena a synové k němu připojili. Zofia byla nucena přijmout sovětské občanství, což jí znemožnilo opustit SSSR a vrátit se k manželovi. Rodina mezitím zůstala v kontaktu prostřednictvím poštovní korespondence a fotografií. V 90. letech navštívila Kazimierza v Anglii jeho vnučka Olga, dcera jeho nejstaršího syna Waldemara.

Zofia Młyńczaková s vnoučaty Olgou a Wiktorem, 1965
Waldemar Młyńczak s manželkou Walou, 1957
Kazimierz Młyńczak v Londýně, 1987
Paměti „Můj životopis“. V roce 1939 v internačním táboře Rokiszki v Litvě začal Kazimierz Młyńczak sepisovat své paměti, ale byly mu ukradeny. Po válce je v Anglii sepsal znovu. Na počátku 90. let získal rukopis jeho bratr Witalis v Polsku.
Cesty rozdělené rodiny Młyńczaků
Rodina Szwajdler zažila za války dlouhé odloučení a smrt nejbližších. Franciszek byl zajat Němci a celou válku strávil v táboře pro důstojníky. Jejich naděje na shledání a společnou budoucnost vzala za své, když byli Franciszkova žena a syn zabiti při Varšavském povstání. Odloučení trvalo déle než válka. Franciszek se až do roku 1956 nemohl vrátit do Polska a vidět své dospělé dcery.

Stanisława a Franciszek Szwajdlerovi žili v Lodži šťastným rodinným životem. Franciszek se stal úspěšným právníkem. Stanisława svůj čas dělila mezi rodinu, společenský život a charitativní práci. Franciszek a Stanisława se každý den setkávali u večeře a jejich domácnost se neustále rozrůstala – nejstarší syn Włodek, dcery Barbara a Teresa, babička Emilia Lutomska a teta Adela, které všichni říkali Dela – také firemní tajemník a právní koncipient a mnoho dalších příbuzných a hostů.

Vzpomínky Teresy Rybické (rozené Szwajdlerové), 2009

V srpnu 1939 byl Franciszek Szwajdler během rodinné dovolené povolán do armády. S rodinou se přišel rozloučit již v uniformě. To bylo naposled, kdy byli spolu. Po prohrané obranné válce v roce 1939 bylo asi 420 000 vojáků polské armády internováno v německých zajateckých táborech – důstojníci v táborech pro důstojníky zvaných Oflag, mužstvo a poddůstojníci v táborech Stalag. Franciszek strávil následujících šest let v zajateckých táborech Gross Born, Sandbostel a Blomberg.

Na fotografiích je Stanisława Szwajdlerová a její děti: Włodek, Barbara a Teresa. Fotografie byly pořízeny v letech 1941–1944 ve městech Piorunów, Varšava a Głowno. Některé z nich posílala rodina otci Franciszku Szwajdlerovi do zajateckého tábora.

Aby rodině přilepšila, Stanisława Szwajdlerová za okupace různě obchodovala, což bylo přísně zakázáno. Několikrát přinesla věci z bytu v Lodži, která byla po vypuknutí války na území Třetí říše, a ilegální přechod hranice proto představoval velké nebezpečí.

Život v Generálním gouvernementu okupovaných polských území byl omezován nejrůznějšími zákazy a nařízeními. Byl zaveden zákaz vycházení, lidé nesměli mít rádio, nesměli vstupovat do míst označených „nur für Deutsche“ (pouze pro Němce) a obchodovat s jídlem. Jakékoli porušení se přísně trestalo, ať již vězením, deportací do Německa nebo koncentračního tábora, či dokonce i smrtí.

Život pod německou okupací. Nelegální pašování a překročení hranice.

„Nebylo pro ni lehké krmit naši rostoucí skupinu. Měla koncesi na prodej cigaret, které prodávala ve stánku. Kromě toho prodávala hodně „domácích“ cigaret, které jsme vyráběli doma. Mé malé ruce se na to hodily nejvíc, proto jsem také dokázala plnit papírky tabákem nejrychleji… Maminka a Basia vyráběly z organdy květinové ornamenty (pro brože a vlasové sponky) a spolu jsme vyráběly kabelky. Włodek, náš ‚šikula‘, opravoval hodinky nebo elektrické přístroje a vyráběl boty.“

Ze vzpomínek Teresy Rybické (rozené Szwajdlerové) „Má maminka“, 2007
Teresa a Barbara Szwajdlerovy vyrábějí kabelku na prodej, 1941–1943
V průběhu války si Franciszek a Stanisława vyměnili mnoho dopisů plných lásky, obav a útěchy. Franciszek na dálku podporoval svou ženu a pomáhal s výchovou dětí. Jeho rodina mu posílala radostné dopisy bez jediného slova o těžkém životě v okupované Varšavě.
Korespondence válečného zajatce s rodinou byla možná na zvláštních dopisních formulářích nebo na pohlednicích psaných pouze tužkou a byla kontrolována cenzory.

Tragická smrt nejbližších a nejdražších

V roce 1944 trávily Barbara a Teresa dovolenou na venkově v Głownu s přáteli rodičů. Do Varšavy se nikdy nevrátily. Dostaly zprávu, že matka, bratr a Dela byli zastřeleni při veřejné popravě ve Varšavě.

Konec války neznamenal konec rozdělení rodiny. Franciszek Szwajdler se do Polska nemohl vrátit ze strachu z odvetných opatření kvůli jeho předválečné politické činnosti v řadách konzervativní Národní strany, která byla novou polskou komunistickou mocí považována za nepřátelskou ideologii (stejně jako všechny alternativní politické směry).

Franciszek Szwajdler v uniformě polských ozbrojených sil na západě.

Franciszek zůstal po válce v Německu. Později odešel do New Yorku, ale nejprve krátce navštívil Polsko, aby viděl své dcery. Do Polska se mohl vrátit až v roce 1956, když byly dcery již dospělé.

V průběhu let Franciszek nadále vyjadřoval svou náklonnost a zájem o své dcery v dopisech plných lásky, povzbuzení a touhy, stejně jako to dělal za války.
Cesty rozdělené rodiny Szwajdlerů během druhé světové války a po ní
Toto je příběh dvou lidí, kteří různými cestami přišli do Anglie, kde se setkali, vzali se a vychovali děti. Během války se jejich cesty nikdy nezkřížily. Každý z nich ji prožil jinde: jeden v německé okupaci, druhý v sovětské.
Julian Stryjak se narodil a vyrůstal v Ochędzynu, městě v regionu Lodž. Po absolvování střední školy se přestěhoval do Lvova, kde působil jako učitel.
V roce 1936 si vzal Irenu Ciszewskou, se kterou se setkal ve městě a která byla také učitelkou. O dva roky později začal studovat psychologii. Válka vypukla, právě když dokončil první ročník.
Na konci srpna 1939 byl Julian Stryjak povolán do armády. Svou ženu naposledy viděl 1. září, když se s ním přijela rozloučit, než jeho jednotka odejde do války.

1. září 1939 bylo Polsko od severu, západu a jihozápadu napadeno Německem. Polská armáda nebyla přes rozhodný odpor schopna zastavit početnější a lépe vyzbrojené německé síly.

Julian velel těžké kulometné četě 19. pěšího pluku účastnící se bojů u Płocku. Během dělostřeleckého bombardování byl raněn a poslán do nemocnice.
Julian Stryjak v německém zajateckém táboře Oflag XI B v Braunschweigu, 1939 Po prohrané obranné válce v roce 1939 bylo asi 420 000 vojáků polské armády internováno v německých zajateckých táborech – důstojníci v táborech pro důstojníky zvaných Oflag, mužstvo a poddůstojníci v táborech Stalag.

Julian Stryjak strávil v německých zajateckých táborech šest let. V zajetí se dověděl, že jeho manželka byla deportována do SSSR. Snažil se s ní navázat kontakt. Ačkoli se mu přímý kontakt nepodařil, díky korespondenci s bratrancem z Różniatowa (okupované Polsko) měl o své manželce zprávy.

Pohlednice od Ireny Stryjakové odeslaná z exilu v SSSR manželovu bratranci v okupovaném Polsku, 1941
Dopis Juliana Stryjaka z polní nemocnice v Tangerhütte Stalag rodině v Polsku, 1944
V roce 1942 přestaly chodit dopisy od Ireny Stryjakové. Zemřela v dalekém Guzaru, ale Julian se o její smrti dověděl až po válce. Až do té doby se snažil zjistit, kam na Blízký východ byla jeho manželka přesídlena.
Tisíce lidí neměly po válce žádné informace o svých nejbližších. Civilní a vojenské organizace pomáhaly v hledání a sjednocování rodin. Vedoucí úlohu v poskytování takové pomoci polským státním příslušníkům sehrál polský Červený kříž.

V roce 1945 se Julianovi podařilo uniknout při evakuaci zajateckého tábora v Görlitz. Cestoval přes Čechy a Německo do Francie, kde vstoupil do polské armády.

Julian Stryjak (druhý zprava) na cestě do Lurd, 1946
Julian Stryjak v polském vojenském táboře v La Courtine ve Francii, 1946
Služební kniha dokumentující vojenskou službu Juliana Stryjaka, 1946
Konec vojenské služby v souvislosti s rozpuštěním polského přesidlovacího sboru, 1949
Julian Stryjak, tábor Foxley v Anglii, 1949. Po demobilizaci začal pracovat jako hodinář a usadil se v Manchesteru, kde založil novou rodinu.
Hilaria Borowska se narodila a vyrůstala v Białystoku. Po maturitě začala pracovat jako úřednice. Když vypukla válka, bylo jí 26 let.

V roce 1941 byli Hilaria Borowska, její matka a její bratr Tadeusz různými cestami deportováni na Sibiř. V Białystoku zůstali pouze její otec Wincenty a její mladší sestra, která o něj pečovala.

V roce 1942 se Hilaria dostala do Pahlaví (dnešní Bandar-e Anzalī v Íránu) a připojila se k polské armádě generála Anderse, kde pracovala jako intendantka.
Hilaria Borowska (třetí v levém sloupci) v pomocném ženském oddílu Andersovy armády, 1943–1944

Pomocné ženské oddíly vznikly v SSSR spolu s Andersovou polskou armádou. Byly založeny na stejných organizačních principech a hierarchii jako armáda. Sestávaly asi z pěti tisíc dobrovolnic, které prováděly úkoly v oblasti první pomoci, kultury, propagandy, transportu, správy, strážní služby a komunikace. V roce 1946 byly tyto oddíly rozpuštěny.

Hilaria Borowska cestovala s Andersovou armádou do Teheránu, kde potkala svého bratra Tadeusze, kterého neviděla od jejich zatčení v roce 1941. V únoru 1944 v Karáčí si Tadeusz vzal Janinu Marszewskou a odešli spolu do táborů v Africe – nejprve do Dar es Salaamu a později do Kigomy. V květnu 1945 Tadeusz zemřel na srdeční slabost, zůstala po něm šestiměsíční dcera Barbara.

Na podzim 1947 se Hilaria plavila do Anglie na lodi „Empress of Australia“.

Hilaria Borowska, druhá zleva v přední řadě, v táboře polského přesídlovacího sboru ve Witley, 1949
Hilaria Borowska na Trafalgarském náměstí, 1949
Hilaria Borowska a Julian Stryjak se setkali prostřednictvím známých, vzali se a usadili se v Manchesteru. Fotografie z jejich svatebního dne v roce 1950.
Hilaria a Julian Stryjakovi s dětmi Andrzejem a Barbarou, 1957

V roce 1971 Stryjakovi poprvé od války cestovali zpět do Polska. Hilaria po třiceti letech překročila práh svého rodinného domu.

Barbara, dcera Hilarie a Juliana Stryjakových, líčí osud svých rodičů během druhé světové války.
Cesta Hilarie Stryjakové (rozené Borowské) po Blízkém východě během světové války, jak ji zaslala v dopise své dceři. Ta se vydala na cestu po Blízkém východě v matčiných stopách.

„Posílám mapu své cesty, aby sis ji mohla představit. Z Teheránu jsme začátkem dubna cestovali vlakem (přes více než 100 tunelů) do Ahvázu. Z Ahvázu autem do Basry a z Basry malinkým vlakem (s malými vagóny). Celou cestu foukal chamsín (horký vítr). Nebylo vidět nic než víření kvílivého červeného pouštního písku. Z Bagdádu jsme jeli čtyři dny autem do Jeruzaléma – celou cestu nic než poušť a černé kameny, nikde ani stéblo trávy. Až když jsme překročili hranice Palestiny, objevila se zemědělská stavení. Už v dubnu tam bylo velmi teplo, nosila jsem lehkou keprovou uniformu – sukni a popelínovou košili s krátkými rukávy.“

Z dopisu Hilarie Stryjakové dceři Barbaře, 29. 4. 1975
Barbara Stryjaková s rodiči u Berlínské zdi, 1987
Trasy rozdělené rodiny Stryjaků během druhé světové války a po ní
Autoři: Příběh

The Polish History Museum in Warsaw expresses its sincere appreciation for their kind and helpful involvement in the project to — Maria Brylowska, Teresa Rybicka, Barbara Stryjak
Curation — Ewa Wójcicka, Polish History Museum
Proofreading — Barbara Stryjak, Tomasz Wiścicki
IT support — Artur Szymański
Exhibit's origin  — the presentation is part of the “Families Separated by History” project run by the Polish History Museum, rodziny.muzhp.pl

Autoři: všechna média
Vybraný příběh může být dílem nezávislé třetí strany a nemusí vždy odrážet názory níže uvedených institucí, které obsah dodaly.
Přeložit pomocí Googlu
Domů
Prozkoumat
V okolí
Profil