duben 1942 – červenec 1943

PŘEDTÍM NEŽ ZMIZELI...

Auschwitz-Birkenau State Museum

Deportace Židů z regionu Zagłębie Dąbrowskie do Osvětimi

Po osvobození se v ruinách koncentračního tábora Birkenau našla krabice s jedinečnou sbírkou fotografií, pravděpodobně v oblasti nazývané Kanada, kde se třídila zavazadla Židů, kteří byli zavražděni v plynových komorách. Stovky tváří: s úsměvem, šťastné, zadumané, hravé, melancholické. Svatby, narození, dovolená s rodinou a přáteli. Svět, který zanikl, byl zvěčněn na fotografiích. Svět polských Židů před holocaustem. Na většině z 2400 fotografií byly zachyceny židovské rodiny z regionu Zagłębie: z Będzinu, Sosnovce (Sosnowiec) a okolí. Často jsou na fotografiích stejní lidé na různých místech, v různých situacích, v různých ročních obdobích, se svými blízkými a přáteli. Našly se amatérské i profesionální fotografie. Momentky i pohlednice. Jsou na nich zachyceny okamžiky, které neměly být zapomenuty: líbánky, rodinná setkání, ale především okamžiky z každodenního života – procházka po ulici, hrající si děti a chvíle pohody. Možná fotografie do tábora přinesli členové jedné rodiny nebo lidé, kteří spolu žili v jednom domě. Rozhodně spolu byli společně deportováni. Nejpravděpodobnější scénář je asi takový, že je vězni, kteří pracovali v „Kanadě“, hodili do jedné krabice nebo kufru a prostě se na ně zapomnělo.

RODINA BRODEROVA A KOHNOVA

Broderovi žili se svými šesti dětmi (Bronka, Lejb, Eli Aron, Hadasa, Chenoch a Idka) v Będzinu, na ulici Małachowskiego 52. Tam se také nacházel jejich obchod.

Ve 20. letech plánovali Broderovi odjet do Palestiny. „Otec měl lihovar v Jaffě. Všechno jsme si připravili a naplánovali. Ale krátce před odjezdem přišel matce telegram od otce – při práci mu na nohu spadl železný sud a vážně se zranil. Musel ležet šest týdnů v nemocnici v Tel Avivu,“ vzpomíná Eli Broder, jediný z rodiny, který přežil holocaust.

Fajgla Broderová zůstala s dětmi v Będzinu. Otec prodal svůj podnik v Jaffě a vrátil se do Polska.

Začátkem třicátých let se nejstarší dcera, Bronka, provdala za Majera Kohna. Jeho rodiče, Nahum a Dina Kohnovi, vlastnili obchod s dámskými oděvy v Sosnovci, na ulici Modrzejowska. Dovolenou většinou trávili v Krynici.

Bronka a Majer Kohnovi měli dvě děti: Davida a Reniu. Jejich životy jsou zvěčněny na mnoha záběrech z procházek po městě a z prázdnin. Žádné však nejsou od profesionálního fotografa. Eli Broder, který příběh své rodiny vypráví, byl vášnivý fotograf. Ve sbírce 2400 fotografií našel i svoje vlastní. „Hodně jsem fotil. Měl jsem fotoaparát Volkländer a později Leica. Tu fotografii, na které je Hudka (Hadasa) a Bronka s dětmi, jsem vyfotil, když jsem je náhodou potkal na cestě z práce. Doma jsem ji vyvolal a potom jim ji dal.“ Obě rodiny, Broderovi i Kohnovi, byly věřící a jejich děti chodily do židovských škol v Będzinu. Eli Broder vzpomíná na své dětství: „Dokud jsem žil doma s rodinou, byl jsem nábožensky založený a studoval jsem v židovské škole (ješiva). Ale neměl jsem dobrý vztah s rodiči. Otec byl velmi přísný. Jednou jsem v koupelně schoval brusle a když je otec našel, dal je jinému chlapci.“

Výchova dětí se v náboženských rodinách zaměřovala na spořádaný život. Od synů se očekávalo, že budou pokračovat v tradici otců. Chodili do školy, kde se učili Talmud a připravovali na život podle náboženských pravidel. Eli Broder byl vášnivý cyklista, jenže sport a cvičení nepatřilo k ideálům ortodoxní výchovy. Eli vzpomíná, že se to stávalo častou příčinou sporů s jeho otcem.

V roce 1937 se Eli Broder oženil. Rodiče byli proti. Manželka nepocházela z bohaté rodiny a její bratři byli komunisté.

Po německém útoku na Polsko utekl Eli Broder se svou ženou do Sovětského svazu.

Jeho rodina zůstala v Będzinu. Mladší bratr, Lejb Broder, se na začátku války oženil s Fajglou Rypsztajnovou. V roce 1941 si Hadasa Broderová vzala Davida Szlezyngiera.

V roce 1941 byli Nahum a Majer Kohnovi oběšeni na náměstí v Sosnovci.

Lejba Brodera zastřelili příslušníci SS během zavírání ghetta ve dnech 22. až 26. června 1943. David Szlezyngier byl deportován do pracovního tábora a tam zavražděn. Ostatní členové rodiny byli deportováni do Osvětimi. Nikdo z nich holocaust nepřežil.

Eli Broder se svou ženou žijí v Izraeli.

Fajgla Broderová s dětmi: Hadasa, Fajgla, Idka, Lejb, Chenoch a Eli. Je to fotografie pořízená kvůli pasu před plánovaným odjezdem do Palestiny. Nejstarší dcera Bronka byla už v té době vdaná a na fotografii není. Będzin, 1926.
Dina a Nahum Kohnovi. Krynica, 20. léta.
Dina a Nahum Kohnovi. Krynica, 20. léta.
Nahum Kohn s dcerami. Polsko, 30. léta.
Majer Kohn před obchodem svých rodičů na ulici Modrzejowska v Sosnovci. Sosnovec, 30. léta.
Renia a David Kohnovi. Rajcza, 1939.
David Kohn. Polsko, 1936.

„Hodně jsem fotil. Měl jsem fotoaparát Volkländer a později Leica. Tu fotografii, na které je Hadasa a Bronka s dětmi, jsem vyfotil, když jsem je náhodou potkal na cestě z práce. Doma jsem ji vyvolal a potom jim ji dal.“ Eli Broder, jediný člen rodiny, který přežil holocaust

Poslední fotografie rodiny pořízená Elim Broderem. První řada zleva: David Kohn, Hadesa Broderová, Renia Kohnová; druhá řada: Bronka Kohnová a chůva. Będzin, 1939.
Svatba Fajgly Rypsztajnové a Lejba Brodera. První řada zleva: Hadasa Broderová, David Kohn, Renia Kohnová, Fajgla Broderová, Idka Broderová; druhá řada: Bronka Kohnová a Fajgla Broderová. Będzin, 1941. Fotograf: J. Goldcwajg
Zásnubní fotografie Hadasy Broderové a Davida Szlezyngiera. Będzin, někdy po roce 1939.

RODINA MAŁACHOVA

Chana Pesia a Aron Josef Małach pocházeli z Maków Mazowiecki, malého městečka poblíž Varšavy, které opustili v roce 1905 a se svými osmi syny se přestěhovali do Będzinu. Tam tři z jejich synů založili továrnu na výrobu obalů na salámy z hovězích vnitřností pro polské drobné výrobce.

Čtvrtý syn, Welwel, obchodoval se surovinami na výrobu lepidla. Mezi ty patřila i hovězí krev, kterou kupoval na jatkách a pak prodával ostatním výrobcům. Před válkou odešli dva bratři do Palestiny. V roce 1939 se jeden z nich vrátil do Polska, protože se mu v Palestině nedařily obchody.

Rafael Małach, další z osmi synů Chany Pesiy a Arona Josefa Małacha, si vzal za ženu svoji sestřenici Malku Ruchel Blumovou. Společně se pak odstěhovali z Będzinu do Dąbrowa Górnicza, nedalekého průmyslového města, kde kvetl těžební průmysl. Tam s přítelem Rafaelem Małachem založili podobnou továrnu na salámy „kischke“ jako jeho bratři, ale ta zbankrotovala a Rafael se vrátil do rodinného podniku. Rafael a Malka Ruchel Małachovi měli sedm dětí: Jichaka, Zyszeho, Frymet, Symu, Esteru, Wolfa (nyní Ze'ev) a Abraháma.

Ze'ev Małach, který momentálně žije v Izraeli, vypráví příběh své rodiny: „Byli jsme početná rodina. Když jsme se setkávali u babičky Chany Pesiy na svátek Purim, bývalo nás vždy hodně. Babička vládla rodině jako diktátor. Hlídala, aby bratři, kteří na tom byli lépe, pomáhali svým chudším a zchudlým sourozencům, jako byl můj otec. Každý večer se celá rodina scházela v domě mé matky v Będzinu. Třikrát až čtyřikrát týdně ji chodil pěšky navštěvovat můj otec. Dědeček byl zdravý jako rybička. Raši četl bez brýlí, měl ještě všechny zuby a každý den chodil na rituální koupel (mikve). Vlasy měl jen lehce prošedivělé. Po koupeli jedl slanečky a zapíjel je vodkou. Tak byl naprosto spokojený.“

Dva nejstarší synové Rafaela a Malky, Zysze a Jichak, byli velmi zruční. Ze'ev vzpomíná, že ještě před válkou si Jichak sám sestavil fotoaparát z různých součástek. Pravděpodobně také pořídil mnoho rodinných fotografií.

Všichni sourozenci byli členy různých politických organizací: Jichak a Zysze byli komunisté, Estera patřila k hnutí Hašomer Hacair, Frymet byla činná v organizaci Gordonia, Syma ve Všeobecném dělnickém židovském svazu – Bund a Ze'ev v hnutí Hašomer Hadati. Ze'ev vypráví: „Doma jsme měli pět politických stran, ale přesto jsme zůstávali rodinou, která nevedla žádné vnitřní ideologické války.“ Někteří sourozenci se kvůli svému politickému angažmá dostali do konfliktu s polskými úřady. Jichak Małach byl jednou uvězněn za vyvěšení rudé vlajky. V roce 1937 musela Syma se svým manželem Davidem Krauzem, aktivním komunistou z města Dąbrowa Górnicza, uprchnout z Polska, protože mu hrozilo vězení. Dva roky žili nelegálně ve Francii. V roce 1934 se Jichak Małach oženil se Sárou Rudou a přestěhovali se do Będzinu.

V roce 1937 se jim narodil syn Abraham.

Sářina rodina pocházela z Varšavy, kde její otec pracoval jako obchodník s rybami v židovské čtvrti.

Sára Małachová pracovala jako porodní asistentka v židovské nemocnici Bikur Cholim v Będzinu.

Jichak Małach nejprve pracoval v tiskárně svého strýce, potom společně se švagrem založili vlastní firmu. Ze'ev vypráví: „Otec si přál, aby se ze mě stal obchodník. Od 14 let jsem pracoval v obchodě s textilem, ale nebavilo mě to, tak jsem raději třídil všechny zipy v obchodě. Také jsem měl dobrý cit pro barvy. Když do krámu přišla nějaká žena, tak mě zavolali, abych jí poradil. Později jsem pracoval v tiskárně svého strýce.“ Ze'ev se krátce po vypuknutí války oženil s Itkou a společně utekli do Sovětského svazu.

Jichak, Sara a Abraham Małachovi zůstali v Będzinu a holocaust nepřežili.

Babička, Chana Pesia, zemřela ještě před válkou a Arona Josefa zavraždili někdy po roce 1939. Místo není známo.

Krátce před válkou byli Syma Małachová a David Krauze vyhoštěni z Francie do Polska a uprchli do Sovětského svazu. Ze'ev vypráví: „Syma mi zemřela v náručí v roce 1943 v Samarkandu na následky mimoděložního těhotenství. Na útěku před Němci jsme s Itkou dorazili do Taš-kumyru na SIbiři. Tam jsem pracoval v dole. Když jsem se dozvěděl, že je Syma nemocná, vzal jsem si volno a jel jsem ji navštívit, i když to bylo nebezpečné. Syma zemřela v Samarkandu a byla tam i pohřbena.“

V roce 1939 uprchl Zysze Małach do Sovětského svazu. Do Polska se vrátil v roce 1945. Ze'ev a Itka se s dětmi vrátili do Polska v roce 1946. Ze všech 178 členů rodiny tam našli pouze Zyszeho. Rozhodli se odjet z Polska a emigrovali do Palestiny.

Zysze zemřel v Izraeli v roce 1985.

Ze'ev a Itka žijí v Herzliyi.

Chana a Aron Małachovi se syny. První řada zleva: Jankiel David, Aron Józef, Chana Pesia, Rafael Hirsz; druhá řada: Aba, Jichak Mordechai, Welwel Benjamin, Mosze Pinkas, Lajb, Jechi’el. Będzin, 31. října 1928.

„Byli jsme početná rodina. Když jsme se setkávali u babičky Chany Pesiy na svátek Purim, bývalo nás vždy hodně. Babička vládla rodině jako diktátor. Hlídala, aby bratři, kteří na tom byli lépe, pomáhali svým chudším a zchudlým sourozencům, jako byl můj otec.

Každý večer se celá rodina scházela v domě mé matky v Będzinu. Třikrát až čtyřikrát týdně ji chodil pěšky navštěvovat můj otec..“

Wolf (dnes Ze'ev) Małach

Malka Ruchel a Rafael Małach se svými dětmi. První řada zleva: Wolf, Malka Ruchel s Abrahámem na klíně, Rafael Hirsz, Syma, Frymet; druhá řada: Estera, Jichak, Zysze. Polsko, 20. léta.

„Doma jsme měli pět politických stran, ale přesto jsme zůstávali rodinou, která nevedla žádné vnitřní ideologické války.“ Wolf (dnes Ze'ev) Małach

Jichak, Sára a Zysze Małachovi s přáteli. Vpředu, první zleva je Itche Gutman, druhá je Sara; vzadu, čtvrtá zleva je Adela Schneibergová a Wowa Reichkind; vpravo je Jichak. Polsko, 30. léta.
Sára Małachová při práci v nemocnici
Sára a Abrahám Małachovi v porodnici
Małachovi: Sára s Abrahámem na klíně, vedle nich sedí Sářini rodiče, Rafael Hirsz a Jichak
Sára, Jichak a Abrahám Małach. Będzin, 29. prosince 1942.
Abrahám Małach. Będzin, 1943.

RODINA KOPLOWICZOVA

Aron Koplowicz s manželkou Rywkou měli sedm dětí: Judla, Mirele, Helcii, Szloma, Rózu, Cesiu a Sáru. Aron Koplowicz byl bohatý obchodník, majitel obchodu s textilem na Staroměstském náměstí v Będzinu. Koplowiczovi byli zbožná rodina – Aron byl stoupencem chasidského hnutí Gerer okolo tzaddika z hory Kalvárie a byl váženým členem židovské komunity.

Aronovi a Rywkyny děti byly vychovávány podle přísných náboženských pravidel.

Rodinný obchod na Staroměstském náměstí provozovala nejstarší dcera, Mirele, která zemřela mladá. Po její předčasné smrti převzal obchod Szlomo.

Koplowiczovi pravidelně navštěvovali svá oblíbená rekreační místa, jako byl Kamińsk, Krynica, Rabka nebo Lodž, kde se svou rodinou žila jejich druhá dcera, Helcia Zajdmanová. Jejich příbuzná, Chana Koplowiczová, si dodnes vzpomíná na jejich svatbu, která se konala v Będzinu. „Tenkrát mě úplně okouzlily Zajdmanovy sestry. Přijely na svatbu až z Lodže ve zlatých střevících, dlouhých šatech a elegantních blond parukách. Dodnes si na to pamatuji.“ Dcery Arona Koplowicze se také vždy oblékaly elegantně a podle módy, v prudkém kontrastu k přísnému vystupování a oblékání jejich otce. Na mnoha fotografiích vystupuje Róza Koplowiczová jako moderní mladá žena, plná radosti. Po okupaci Polska Německem se nejstarší dcera, Helcia Zajdmanová, s manželem a dětmi vrátila do Będzinu. Celá rodina žila ve velmi stísněných podmínkách: „Tato velká rodina čítající téměř 30 lidí obývala tři malé místnosti v ghettu. Helcia s dětmi, její starší bratr Judl se sedmi dětmi, rodiče a sourozenci, ti všichni žili v malém jednopatrovém domě.“ Obchod s textilem byl Koplowiczům zabaven a přidělen německému správci.

V důsledku arizace židovských firem a obchodů nejenže mnoho vlastníků ztratilo svůj majetek, ale mnoho Židů přišlo o práci a příjem. Róza a Cesia Koplowiczovy pracovaly v obchodě, který si převzali „Árijci“. To je na nějaký čas uchránilo před deportací. Chana Koplowiczová popisuje každodenní úsilí o přežití v ghettu. „Správci v ulici Małachowskiego potřebovali účetní. Setkala jsem se se správcem jednoho z našich židovských sousedů, který dříve vlastnil železářství. Správce byl příslušník SA a jmenoval se Völkel. Měl na starosti pět židovských obchodů. Do každého z obchodů jsem dosadila jednoho člena rodiny. Získali tak zvláštní povolení od speciálních úředníků SA, kteří byli odpovědní za práci cizinců. Pokud lidé takové povolení neměli, posílali je do pracovních táborů.“ V ghettu se často uzavírala manželství. Muže to dočasně ochránilo před deportací. Zároveň byly tyto svatby důkazem toho, jak se lidé snažili i v těchto nelidských podmínkách vytvořit zdání normálního života. Róza Koplowiczová se provdala na začátku roku 1943. Chana se také provdala v ghettu. Obě měly děti, ale ty holocaust nepřežily. Když bylo ghetto zavřeno, schovávala se Chana s manželem v úkrytu. Po několika týdnech jim došly zásoby jídla. „Rozhodli jsme se opustit úkryt. Správce, u kterého jsem v ghettu pracovala, nás nechal umýt se a postaral se o nás. Řekl nám, že každé ráno vede německá stráž skupinu 50 až 60 Židů kolem jeho domu, jdou ze sirotčince do ghetta. Večer je vodí zpátky. Byli to Židé, kteří pracovali v takzvaném „Aufräumungskommandu“, které vyklízelo opuštěné ghetto. Dozorce jim předal dopis ode mě, ve kterém jsem je žádala, aby nás přijali do skupiny. V té době, po „odklizení“ Židů, existovaly dvě možnosti: hledat azyl na árijské straně u spřátelených nežidů, nebo se přidat k Aufräumungskommandu. Poradili nám, abychom se nenápadně přidali ke skupině, když přecházela do ghetta. Náš příchod bylo potřeba naplánovat. Mohli jsme jedině nastoupit na místo těch, kteří se rozhodli utéct. Němečtí dozorci měli seznamy se jmény a ty musely sedět – nikdo nesměl chybět a nesměla se objevit žádná jména navíc. Časem se skupina zmenšila a zůstali pouze lidé s konexemi. Mě poslali do pracovního tábora.“ Většina členů Koplowiczovy rodiny byla deportována do Osvětimi a zavražděna. Chana Koplowiczová vzpomíná: „Rodina mého strýce Arona Koplowicze byla deportována během „vyklízení“ ghetta. Jediná, s kým jsme se ještě potom setkala, byla Gelcia s manželem a dětmi. Schovávali se v úkrytu a já jsem je potkala při práci v Aufräumungskommandu. Nevím, co se s nimi stalo potom. Asi skončili stejně jako ostatní. Byli deportováni do Osvětimi.“ Jediným dítětem Arona a Rywky Koplowiczových, které přežilo holocaust, byla Cesia. Po válce emigrovala do Izraele a v 80. letech zemřela v Jeruzalémě. Také Chana Koplowiczová odešla z Polska a žila v Izraeli až do své smrti v roce 1997.

Ryfka Koplowiczová s dětmi. Zleva: Cesia, Sára a Róza; druhá řada: Szlomo, Rywka, Mirele a Gelcia. Kamińsk, 1928.
Před obchodem s textilem rodiny Koplowiczových na Staroměstském náměstí v Będzinu. Róza Koplowiczová u vchodu. Będzin, 30. léta.
Róza Koplowiczová (první zleva) a Cesia (třetí zleva). Dítě na fotografii je pravděpodobně některý ze synů Gelcie Zajdmanové. Polsko, 30. léta.
Rywka a Aron Koplowiczovi. Krynica, 30. léta.
Róza Koplowiczová s matkou. Krynica, 1937.
Róza Koplowiczová (vpravo). Polsko, 30. léta.
Róza Koplowiczová. Polsko, 30. léta.
Róza Koplowiczová. Krynica, 1937.
Svatba Rózy Koplowiczové. Będzin, 1943.

„Rodina mého strýce Arona Koplowicze byla deportována během „vyklízení“ ghetta. Jediná, s kým jsme se ještě potom setkala, byla Gelcia s manželem a dětmi. Schovávali se v úkrytu a já jsem je potkala při práci v Aufräumungskommandu. Nevím, co se s nimi stalo potom. Asi skončili stejně jako ostatní. Byli deportováni do Osvětimi.“ Chana Koplowiczová (Zubermanová), příbuzná.

RODINA HUPPERTOVA

O Huppertových víme pouze to, co se podařilo zjistit na základě fotografií a pozdravů a poznámek, které na ně majitelé napsali. Nepodařilo se nalézt nikoho, kdo by si na rodinu pamatoval.

Huppertovi pocházeli z Těšína na polsko-české hranici. Róza a Josef měli šest dětí: Artura, Adolfa, Ferdynanda, Mizzi a ještě jednoho syna a dceru, jejichž jména neznáme. Rodina byla zámožná a vedla noblesní život. Na fotografiích z 20. let jsou zachyceny nejen scény z rodinného života, ale vyzařuje z nich i zvláštní atmosféra, která je obklopovala. Arthur Huppert se 9.ledna 1938 v Opavě oženil s Grete. Po narození syna Petra v roce 1938 žili v Olomouci. Arthur syna pravidelně fotil a fotografie s podrobnými popisy posílal svým rodičům.

Arthur, Grete a Peter Huppertovi byli zavražděni v létě 1944.

Celá rodina byla 29. dubna převezena z Terezína do Baranowicze, kde zemřela.

Rósa a Josef Huppertovi s dětmi (jméno dítěte vpředu neznáme). Uprostřed v zadní řadě je Mizzi se svými bratry: Adolfem, Arthurem a Ferdynandem, jméno čtvrtého bratra neznáme. Těšín, 30. léta.
Adolf Huppert. Československo, 30. léta.
Arthur Huppert. Československo, 30. léta.
Mizzi Huppertová. Těšín, 1933.
Svatba Mizzi Huppertové. Československo, 30. léta.
Svatební fotografie Ferdynanda a Hildy Huppertových. Československo, 30. léta.
Svatba Arthura a Grete Huppertových. Opava, 1938. Fotograf: Robert Spurný, Opava
Peter, syn Arthura a Grete Huppertových. Těšín, 1939. Fotograf: Elsner, Těšín.
Arthur ad Peter Huppertovi. Olomouc (Československo), kolem roku 1940.
Arthur, Peter a Grete Huppertovi. Olomouc (Československo), 1940.
Peter Huppert. Olomouc (Československo), 1940.
Autoři: Příběh

Teksty zaczerpnięto z książki "Zanim odeszli... Fotografie odnalezione w Auschwitz" pod red. Kersten Brandt, Hanno Loewy, Krystyna Oleksy.
Curator — Dr Maria Martyniak
Curator — Agnieszka Juskowiak-Sawicka
Excerpts taken from the book "Zanim odeszli... Fotografie odnalezione w Auschwitz" ("Before they perished... Photographs found in Auschwitz") by Kersten Brandt, Hanno Loewy, Krystyna Oleksy.
Curator — Dr Maria Martyniak
Curator — Agnieszka Juskowiak-Sawicka

Autoři: všechna média
Vybraný příběh může být dílem nezávislé třetí strany a nemusí vždy odrážet názory níže uvedených institucí, které obsah dodaly.
Přeložit pomocí Googlu
Domů
Prozkoumat
V okolí
Profil