1981 – 1990

Berlínská mise

Peter Millar

Zpravodajství o životě za Berlínskou zdí
Peter Millar působil na začátku 80. let jako jediný neněmecký korespondent ve východním Berlíně a za své zprávy o pádu komunismu byl jmenován Zahraničním korespondentem roku 1989.
Přijít do Berlína jako mladý reportér v roce 1981 byla vzrušující a mrazivá zkušenost. První pohled z mého nového domova mi nabídl bezútěšný obraz východního Berlína skrz Braniborskou bránu.
Vedle budovy Říšského sněmu v Západním Berlíně (tehdy sloužil k výstavám a konferencím) stála pochmurná řada křížů připomínající lidi zabité při pokusu o překonání Zdi.
Graffiti na západní straně byla veselejší než skutečnost, která se rozkládala dále za Zdí.

Pohled za Zeď z vyhlídkových plošin postavených v Západním Berlíně byl ponurý: překážková dráha – „pás smrti“ hlídaný ozbrojenými strážemi.

Východoněmecké pohraniční stráže se k fotografujícím Zápaďanům obracely zády nebo se na ně dívaly dalekohledem. Jak je vidět, jejich pracovní podmínky nebyly právě nejlepší.
Neradostné nádvoří za činžovním blokem ve východním Berlíně
Pokoj s výhledem: jizvy po druhé světové války byly všude evidentní i 36 let po jejím skončení.

Okna mého bytu ve čtvrti Prenzlauer Berg, kam za mnou přišla má nová manželka, skýtala pohled na neutěšené, špinavé nádvoří. V přízemí se nacházel byt, který obýval hrobník Volker, pacifista a hippie. Ten dráždil Stasi tím, že spal s 16letou dcerou jednoho z jejich nejlepších zahraničních agentů.

Hinterhof: vstup do Volkerova bytu
Prenzlauer Berg byla zchátralá oblast činžovních domů, z nichž většina ještě nesla stopy po válce. V zimě tu zapáchalo hnědé uhlí (lignit), které sloužilo k topení. Zde byla dodávka uhlí složena na ulici u bloku poblíž našeho bytu.
V roce 1982 slaví NDR 20 let existence Berlínské zdi plakátem s poznámkou "Pro naši bezpečnost" a pohraniční stráží připomínající Ericha Honeckera.
Alternativní pohled: šťastné chvíle v Metzer Eck

Život v NDR nebyl zcela bezútěšný. Stále by se tu našly rohové bary, kde se lidé, kteří si navzájem důvěřovali, scházeli popít, zasmát se a vyprávět vtipy, za které by dostali vězení, pokud by je vyslovili na ulici. Můj místní bar byl Metzer Eck, provozovala jej rodina Falknerů od roku 1913, kdy ještě vládl císař. Mezi štamgasty patřil Kurtl, populární komický hudebník východoněmeckého rádia (s hlavou na stranu), který mi vyprávěl, jak se v dětství ukrýval ve sklepě před britskými bombami. Jeho otec zemřel u Stalingradu.

Východoněmecká společnost byla velmi militarizovaná. Vojenská služba byla povinná a pravidelně se konaly přehlídky NVA (Národní lidové armády).
Jednotky NVA pochodují u památníku obětem fašismu parádním krokem, aniž by vnímali tuto ironii osudu.
V pozoru v ulici Unter den Linden

Jednou ze zajímavých postav, které jste mohli potkat v Metzer Eck, byl Manne Schulz. V noci, kdy byla postavena Zeď, trávil čas u své babičky pár ulic od bytu rodičů. Už je znovu neviděl, dokud nebyly západním Berlíňanům povoleny krátké návštěvy na Východě. V roce 1981 prodělal operaci slepého střeva komplikovanou obezitou a dostal invalidní důchod, což znamenalo, že mohl cestovat. Ale místo toho, aby zůstal na Západě (čímž by NDR ztratila povinnost mu vyplácet důchod), raději své rodiče pouze občas navštěvoval a se vždy vracel zpět na Východ, kde si vybudoval bohatý společenský život, vydělával peníze a získal spoustu přátel tím, že v hospodách provozoval diskotéky a pašoval kazety s populární hudbou, videa a pornografické časopisy. Obvykle k tomu používal své obrovské spodky, které nebyly ochotny prohledávat ani ty nejpilnější hraniční stráže (soustředily se zejména na to, jak zabránit lidem v odchodu na Západ).

Invalidní důchodce a zkušený pašerák Manne Schulz se ohlíží do ulic čtvrti Prenzlauer Berg, kde žije, z vyhlídkové plošiny postavené v blízkosti bytu jeho rodičů o pár ulic – a jednu Zeď – dál v Západním Berlíně.

Na pohřbu respektovaného disidenta a aktivisty za lidská práva Roberta Havemanna v dubnu 1982 Stasi tajně fotografovala reportéry a truchlící. 

Fotoaparáty Stasi mě zachytily u hrobu.
Fotograf Stasi se zvětšovacím objektivem zaostřil. Zde zachytil můj rozhovor se skupinou truchlících, včetně disidenta pastora Rainera Eppelmana (vousatý vpravo), který se po roce 1989 stal členem Spolkového sněmu.
První a jediná řidičská zkouška, kterou jsem prošel, se konala ve východním Berlíně. U testu z teorie jsem si pomohl tím, že jsem zkoušejícímu dal láhev koňaku. 
Trabant nabízený jako výhra v loterii u východoberlínského „supermarketu“

Vlastnit auto znamenalo pro většinu lidí ve východním Německu velký luxus, pořadníky na běžný Trabant byly až 10 let dlouhé. 

Zpráva Stasi o mně a mé ženě s pokyny pro dohled a s podrobnostmi o našich studiích, jazykových znalostech a předchozích profesních zkušenostech. V poznámce dole se píše: „Je nezbytné, aby zdroj tohoto materiálu zůstal v tajnosti.“
Fotografie manželky a mě pořízená fotoaparátem ukrytým v zadním světle Trabantu. Vedoucí případu plukovník Lehman v mém svazku poznamenal: „Millar nechává svou ženu nosit těžké předměty." Ona mi to stále připomíná.
Data a časy, kdy jsme byli pod důkladným dohledem.
Zpráva informátora Stasi o mém vzhledu a politických názorech.
Stasi nás pozorovala na pikniku. Zpráva zahrnuje velmi nesouhlasný komentář, že jsem si oblékl kraťasy přes mokré plavky.
Trosky kostela Frauenkirche v Drážďanech, zničeného spojeneckým bombardováním v únoru 1945, s řadou Trabantů a novým hotelem. V roce 1982 jsem omylem vyvolal demonstrace mladých stoupenců míru, když jsem natočil reportáž na základě fámy, která kolovala mezi disidenty ve východním Berlíně. Když však byla má reportáž uvedena v západoněmecké televizi, kterou většina východoněmeckých občanů sledovala, tato fáma se stala realitou. V důsledku toho se na tomto místě shromáždilo několik set lidí, pozorně sledovaných policií a Stasi.
Meče v pluhy – motiv nad vchodem do kostela ve východním Berlíně

Středem pozornosti mladých nespokojenců se postupně staly luteránské a evangelické církve ve východním Německu. Mladí východní Němci začali napodobovat západní protesty proti americkým raketovým základnám v západním Německu. Přítomnost sovětských raket na východoněmecké půdě byla oficiálně popírána. Církev svou vahou podpořila mírové hnutí, které chytře přejalo biblickou frázi „ze svých mečů ukují pluhy“ a používalo motiv sovětské sochy u budovy Spojených národů. Tento motiv se jako nášivka na džínách stal znakem disentu.

FDJ odchází po přehlídce.

Komunistická organizace FDJ (svobodná německá mládež) se snažila směrovat mladé lidi do státem schválených aktivit, skutečnou popularitu si však vydobyly jenom její smíšené letní tábory.

Členové FDJ se po přehlídce uvolňují ze sevření uniforem.
Do začátku podzimu roku 1989 se davy účastnící se pravidelných pondělních demonstrací v Lipsku rozrostly na desetitisíce lidí. Honecker žádal Gorbačova o vyslání jednotek z nedaleké sovětské základny. Gorbačov odmítl.
Mezi požadavky patřilo i ukončení povinné vojenské služby. „Sjednocení“ bylo tabu, které si nešlo ani představit.
Panovala atmosféra vzdoru, ale také strachu. Demonstranti očekávali, že každým okamžikem spatří sovětské tanky.
Na schodech samotné budovy Stasi demonstranti v Lipsku statečně drželi transparenty požadující Rechtsstaat (právní stát) a vyjadřující „vzdor proti fašistickým tendencím“.

Nakonec došlo k tomu, že pohraniční stráž na jednom přechodu (Bornholmer Strasse) nepochopila rozhodnutí komunistického politbyra o usnadnění cest na Západ. Východní Berlíňané byli povzbuzeni liberální interpretací odvysílanou v západoberlínském rádiu, vzali útokem kontrolní stanoviště a dožadovali se přechodu. Nikdo nebyl ochoten vydat opačné rozkazy, které by vyžadovaly použití síly, a vyčerpané pohraniční stráže odpor vzdaly. Hráz se protrhla. Netrvalo dlouho a povodeň byla v plném proudu. Mnoho lidí se stále bálo, že kontrolní stanoviště bude další den uzavřeno, ale bylo už pozdě. V klíčových okamžicích si historie razí cestu sama. 

Mladý Východoberlíňan je vytahován na Zeď.
O Vánocích roku 1989 se Berlín opět spojil v jedno město.
Netrvalo dlouho a kdysi obávaný a nenáviděný symbol rozdělení a represe se stal místem nejlepšího a největšího mejdanu v historii Berlína.
Krásný nový svět? Mí dva synové nakukují otvory v Berlínské zdi v prosinci 1989. Pro ně je studená válka minulostí.
Rodina Millarových stojí na začátku prosince 1989 tam, kde je nyní otevřená hranice.
3. října 1990, v den, kdy bylo Německo znovu sjednoceno, jsem měl na Checkpointu Charlie skleničku s pohraničníkem, kterého jsem znal 10 let. Usmál se a poprvé mi řekl, že se jmenuje Uwe. Nyní byl nezaměstnaný.
Autoři: Příběh

Author and Curator — Peter Millar
Find out more at www.petermillar.eu —

Autoři: všechna média
Vybraný příběh může být dílem nezávislé třetí strany a nemusí vždy odrážet názory níže uvedených institucí, které obsah dodaly.
Přeložit pomocí Googlu
Domů
Prozkoumat
V okolí
Profil