1914 – 2000

Jan Karski. Humanity's Hero®

Polish History Museum

„Byl jsem prostý bezvýznamný člověk. Můj úkol byl důležitý.“
Jan Karski v interview s Claudem Lanzmannem / 1978

V červnu 1942 začali nacisté s masovými deportacemi Židů z okupované Varšavy do vyhlazovacího tábora Treblinka. Jan Karski – diplomat, který se stal kurýrem Polského podzemí – se ujal velmi významné mise. Dobrovolně se chopil úkolu dopravit do svobodného světa zprávu očitých svědků o zabíjení židovských obyvatel Polska. Dvakrát pronikl do varšavského ghetta a později také do tranzitního tábora Izbica Lubelska.

Jeho šance byly mizivé, ale s použitím několika krycích identit se Karski koncem listopadu dostal do Londýna. Tam připravil pro Polskou exilovou vládu detailní písemné zprávy a také o celé záležitosti zpravil britského ministra zahraničí Anthonyho Edena. Poté byl vyslán do Washingtonu, kde měl hodinovou schůzku s prezidentem F.D. Rooseveltem v oválné pracovně.

V době, kdy Karski bil na poplach, již byla většina polských Židů zabita. Stále však zbýval čas na záchranu alespoň hrstky, která zbývala. 

Karski se dožil 86 let. Nečinnost svobodného světa považoval za „druhý prvotní hřích“ lidstva. Jeho zaznamenaná svědectví zůstávají jednou z nejvýmluvnějších výpovědí proti válce a vyzývají k akci, pokud je člověk konfrontován s diskriminací, degradací, nespravedlností a brutalitou – předpoklady pro genocidu a politické vraždy.

Rodným městem Jana Karského (rodným jménem Kozielewski) byla průmyslová, multikulturní Lodž.

Karski se již za mlada naučil toleranci a spolupráci, když vyrůstal ve vzkvétající textilní metropoli, která byla na přelomu století zaslíbeným místem pro lidi různých národností a náboženství.

Rodina Kozielewských na fotografii z Lodžského studia v roce 1918 – v roce, kdy Polsko po 130 letech rozdělení a cizí nadvlády získalo zpět svou nezávislost.
Jan Karski a jeho starší bratr Edmund, 1922

Římskokatolická rodina Karských bydlela v činžovním domě s židovskými rodinami. Karského zbožná matka mu často připomínala, aby dohlížel na mladší židovské děti. 

Karského nejstarší bratr Marian Kozielewski vstoupil do legií maršála Pilsudského a v roce 1918 se podílel na Pilsudského úspěšném boji za národní nezávislost. Na fotografii jsou Karského sourozenci: zleva Cyprian, Laura a Marian.

Karski pocházel ze skromných poměrů. Jeho otec Stefan Kozielewski byl koželuhem a řemeslníkem. Zemřel, když bylo chlapci 6 let. Otcem byl mladému Karskému jeho nejstarší bratr Marian. Karského matka Walentyna i bratr Marian mu vštěpovali idealistické představy, které byly v jeho generaci rozšířené. Bůh, čest a otčina byly považovány za 3 pilíře, na kterých stála Druhá polská republika. 

Karského mládí definovala rodinná tradice, přirozený talent a významné postavení jeho bratra Mariana v meziválečném Polsku. Univerzitu absolvoval s výbornými výsledky a jeho sen stát se diplomatem ze začal naplňovat. 
Titul magistra právních a diplomatických studií získal Karski na Univerzitě Jana Kazimíra ve Lvově v roce 1935.

Karski později připustil, že jeho ambice byly jedním z důvodů, proč se na univerzitě nedokázal postavit za pronásledované židovské studenty – nechtěl si pošramotit pověst.

Protižidovské nálady byly mezi nacionalisty na vzestupu v celé Evropě, včetně Polska. Docházelo k různým formám perzekuce Židů.

Jan Karski se svou dívkou, Silvestr 1938, Varšava

V roce 1936 začal Karski pracovat pro ministerstvo zahraničí. Toto místo ho vyneslo do varšavské vyšší společnosti. Následně strávil více než rok v zahraničí jako stážista na diplomatických postech v Ženevě a Londýně.

23. srpna 1939 v noci dostal Karski tajný povolávací rozkaz, který ukončil jeho mladické sny.  

Karski vzpomíná na atmosféru po mobilizaci a vypuknutí války v interview s E. Thomasem Woodem. 
1. září 1939 začala válka. V 5 hodin ráno začala německá letadla bombardovat osvětimská kasárna, ve kterých byla i Karského jednotka. O několik hodin později již podporučík Karski a jeho prapor ustupují na východ. 
Německý voják označuje hraniční stanoviště na německo-sovětské demarkační linii.

23. srpna 1939 byla v Moskvě podepsána tajná německo-sovětská smlouva o neútočení, která dělila východní Evropu na německou a sovětskou sféru vlivu. V tajném protokolu byla dohodnuta pravidla rozdělení některých území, například Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Finska a Rumunska. Tato smlouva připravila půdu sovětské invazi do Polska z východu, zatímco Polsko bojovalo ve ztracené válce s Hitlerovou armádou.

Pakt Molotov-Ribbentrop (nacisticko-sovětský pakt) připravil půdu sovětské invazi do Polska z východu, zatímco Polsko bojovalo ve válce s Hitlerovou armádou.

„Byli jsme naplněni pocitem hanby a ostudy. Vše se odehrálo tak rychle. Národ nebyl připraven.“

Řekl Jan Karski novináři Maciej Wierzyńskimu v roce 1995.
Karski vzpomíná na zhroucení své představy o síle Polska v interview s E. Thomasem Woodem. 
Karski byl zajat sovětskou rudou armádou a jen těsně unikl masakru v Katyňském lese.

17. září 1939 sovětská armáda vtrhla do Polska. Karski se svým praporem byli právě na cestě do Tarnopolu na Ukrajině, když narazili na rudou armádu. Sověti slíbili spolupráci, ale nakonec Poláky zajali a odvezli do tábora v Kozielsku v Rusku. 

S důstojníky bylo zacházeno hůře než s prostými vojáky. Když Němci a Rusové ohlásili výměnu válečných zajatců, měla přísná pravidla – vztahovala se pouze na vojíny. Karski bez váhání vyměnil svou důstojnickou uniformu za uniformu vojína a předstíral, že je dělníkem z Lodže. Tato lest mu zachránila život. Zbylí polští důstojníci byli hromadně zavražděni v Katyňském lese nedaleko Smolenska (Katyň, Rusko) v jednom z nejhrůznějších válečných zločinů. 

Karski unikl z německého zajetí skokem z jedoucího vlaku a pěšky se dostal do Varšavy. Jako většina z vynikajících polských patriotů se ihned připojil k Polskému podzemí, největšímu a nejvýznamnějšímu odbojovému hnutí v okupované Evropě v době války.

Karski ve svých zprávách Polské exilové vládě popisoval nejen politickou scénu, ale také postoj obyčejných lidí k okupantům – bojovného ducha Poláků.

Karski začal svou práci pro Polské podzemí na konci roku 1939. Díky vysoké inteligenci a skvělé paměti se stal jedním z několika vybraných emisarů mezi polskou exilovou vládou a podzemím. Ve své první misi v roce 1940 doručil polské vládě, tehdy sídlící v Angers ve Francii, zprávy o situaci v okupovaném Polsku a vrátil se zpět s vládními organizačními pokyny vůdcům podzemí. Karski si důležité informace zapamatoval a po dosažení cíle zprávy diktoval.

Jako kurýr Polského podzemí podnikl Karski 4 mise, při kterých riskoval svůj život, používal mnoho krycích identit, způsobů přepravy a vynalézavost: Mise č. 1 a 2, 1940 – žlutá linie Varšava – Angers – Varšava; Mise č. 3, 1940 – modrá linie Varšava – Angers, ukončena ve městě Demjata, Slovensko; Mise č. 4, 1942 – červená linie Varšava – Londýn přes Brusel, Paříž, Perpignan, Barcelonu, Madrid a Gibraltar.
V roce 1940 ve své první misi k polské exilové vládě v Angers, Francie, byl Karski pověřen informováním o celkové situaci v okupovaném Polsku. Již tehdy upozornil polské činitele na vážnou situaci polských Židů.
Oficiální nacistická oznámení uvalovala na každodenní život tvrdá omezení, čímž měla mezi polským obyvatelstvem udržovat strach.

Karski podrobně seznámil exilovou vládu se situací. Polští občané za německé okupace čelili nebezpečí zatčení a popravy nejen za členství v podzemním odboji, ale také za každodenní záležitosti. Přídělový systém potravin byl příčinou hladu. Ti, kdo stále měli peníze, mohli běžné zboží sehnat na černém trhu.

Okupanti se nesnažili jen zlomit morálku polského lidu, ale také oslabit polský národ kulturně a ekonomicky. Všechny instituce poskytující vyšší vzdělání byly zavřeny, vzdělávání v polském jazyce bylo zakázáno a trestalo se smrtí. Konfiskace majetku byla každodenním jevem. V důsledku toho s sebou život v okupaci nesl neustálý strach z náhodného zatčení za porušení nových nacistických pravidel a popravy.

Polská exilová vláda Angers, Francie, pověřila Jana Karského zapamatováním hrubé struktury Polského podzemí, rozdělení odpovědností a způsobů komunikace. Emisar Karski celý koncept předal politickým vůdcům v okupovaném Polsku. Na bázi těchto direktiv vzniklo první a nejdůležitější odbojové hnutí v Evropě.

Struktura Polského podzemního státu a jeho vztah k exilové vládě, 1942.

V červnu 1940 se Karski na své třetí misi do Angers s informacemi od klíčových vůdců podzemí vydal pěšky přes Tatry. Bylo zlé počasí, a Karski přenocoval ve slovenské vesnici Demjata, kde jej jeho hostitel vydal Gestapu. Karski byl zatčen a mučen. Aby nevyzradil tajné informace, pokusil se o sebevraždu. Jan Słowikowski, mladý doktor a člen odboje, spolu s dalšími zorganizovali smělý plán útěku. Karski byl zachráněn a dopraven do nemocnice v polském městě Nowy Sącz.

Pamětní deska připomínající zabité, kteří Karskému pomohli při útěku z nemocnice ve městě Nowy Sącz.

Demoralizace obyčejných polských lidí, z nichž většina (70 %) žila na venkově, vzrůstala. Život v okupaci znamenal neustálý strach, podezřívání a nedůvěru. Polsko-židovské vztahy, které byly již před válkou napjaté, se dále zhoršovaly, když Hitlerovi pohůnci začali v okupovaném Polsku provádět „konečné řešení”.  

Vůdci podzemí věděli o postoji mnoha Poláků k židovským obyvatelům. Vnímali antisemitismus jako národní poskvrnu. V oficiálních letácích a ilegálních publikacích varovali ty, kteří by kolaborovali při vykonávání protižidovského teroru, před možnými důsledky.

Podzemní direktorát civilního odboje vydal „varování“ těm, kdo by udávali Židy.
Karski vzpomíná na setkání s židovskou rodinou Wertheimových, kdy předstíral, že je „szmalcownik" (vyděrač), aby je zachránil. 
Oficiální proklamace Podzemní fronty pro obnovu Polska, jehož autorkou je Karského mentorka a důvěrnice Zofia Kossak, spoluzakladatelka katolické podzemní skupiny „Fronta obnovy Polska" a „Koncil pomoci Židům" („Żegota"), autorka bestselerů žánru historické fikce. 

„Svět sleduje tyto ukrutnosti, horší než cokoli historie kdy viděla – a mlčí…. Toto mlčení již nelze dále tolerovat. Ať již jsou motivy jakékoli, jsou zavrženíhodné. Tváří v tvář zločinu nelze zůstat pasivní. Kdo mlčky přihlíží vraždění, napomáhá vrahovi. Kdo nezavrhuje, souhlasí."

Zofia Kossak napsala v knize Protest. 

Podle německých zákonů hrozily vážné následky nejen těm, kdo pomáhali a skrývali Židy, ale i těm, kdo informace o ukrytých Židech neoznámili. V ohrožení byl život celé rodiny. 

Třetí dekret generálního guvernéra Hanse Franka o omezení pobytu v Generálním gouvernementu a zavádějící trest smrti za napomáhání Židům, 15. 10. 1941. 

22. června 1942 začali Němci s masovými transporty Židů z varšavského ghetta do vyhlazovacího tábora Treblinka. 

Židé z varšavského ghetta na cestě na Umschlagplatz (sběrné místo), kde byli shromažďováni před transportem do vyhlazovacího tábora Treblinka.
Když Karski pronikl do ghetta, bylo již odvezeno téměř 300 000 Židů.

Na podzim roku 1942 se Karski vydal na svou poslední a nejdůležitější misi. Misi, která mohla zachránit zbývající polské Židy. Stal se svědkem pokračujícího vraždění polských Židů, a mohl proto podat očité svědectví o „konečném řešení”. Aby viděl těžký úděl Židů, byl dvakrát propašován do varšavského ghetta.

„To nebyl svět. Nebyla to humanita. Bylo to peklo." – Říká Karski 36 let po válce Claude Lanzmannovi.

„Na ulici byla nahá těla. Zeptal jsem se svého průvodce: „Proč jsou tady?“ Odpověděl: „Mají takový problém. Když Žid zemře a rodina chce pohřeb, musí za to zaplatit daň. Nemohou si to dovolit, tak je prostě hodí na ulici. A protože každý hadr se počítá, nechají si oblečení."

Roku 1978 Karski popsal svoji návštěvu ghetta Claudu Lanzmannovi.

Židovští vůdci, kteří Karského propašovali do ghetta, mu také zařídili návštěvu v nacistickém tranzitním táboře, aby viděl, jak jsou Židé nakládáni do dobytčích vagónů a posíláni na smrt. Karski v přestrojení pronikl do tranzitního tábora Izbica. Roky si myslel, že byl v koncentračním táboře Bełżec, jak popsal ve své knize z roku 1944 „Příběh tajného státu". Na svou strašnou zkušenost později vzpomíná v interview pro Lanzmannův film „Šoa".

Karski vzpomíná na návštěvu tábora Izbica v interview s francouzským filmařem Claude Lanzmannem, 1978. 
Umschlagplatz – Židé jsou hnáni do vlaku do tábora Treblinka. Ulice Stawki, Varšava 1942.
Karski popisuje Claude Lanzmannovi nacistické metody ve filmu „Konečné řešení”. 

„Strkali do nich pažbami, stříleli, tlačili je do vagónů. Zvedali jejich těla a tlačili je nad hlavy lidí ve vagónech. Když naplnili dva vagóny, vlak popojel. Bylo mi zle."

Jeho šance byly mizivé, ale s použitím několika krycích identit se Karski koncem listopadu dostal do Londýna. Tam připravil pro Polskou exilovou vládu detailní písemné zprávy a také o celé záležitosti zpravil britského ministra zahraničí Anthonyho Edena. Poté byl svými představenými vyslán do Washingtonu, kde měl hodinovou schůzku s prezidentem F. D. Rooseveltem. Oba státníky žádal, aby Holocaust zastavili. Jeho prosby naneštěstí nebyly vyslyšeny. 

Zpráva spojeneckým a neutrálním vládám o masovém vyvražďování Židů v okupovaném Polsku, 10. 12. 1942.

10. 12. 1942 odeslalo polské ministerstvo zahraničí vládám sdruženým ve Společnosti národů zprávu popisující pokračující masakr židovského národa v okupovaném Polsku. Tato zpráva se zakládala mimo jiné také na Karského očitých svědectvích. 

Po týdnu spojenci formálně odsoudili německé vyvražďování Židů v Evropě. Britský ministr zahraničí Anthony Eden četl požadavky deklarace v dolní sněmovně, jejíž členové na znamení jednotné podpory tiše stáli. BBC vysílala znění deklarace ve večerních zprávách.

„12 spojeneckých vlád, jejichž pozornost je obrácena na mnohé zprávy z Evropy, že německé vedení, nespokojeno s upíráním nejzákladnějších lidských práv lidem židovské rasy na všech územích, kde se jejich barbarská vláda rozšířila, nyní naplňuje Hitlerův často zmiňovaný záměr vyhladit Židy v Evropě. ... Výše uvedené vlády a Francouzská národní komise nejostřeji odsuzují tuto brutální politiku chladnokrevného vyvražďování. Deklarují, že tyto události mohou pouze posílit jejich vážné odhodlání zajistit, že ti, na nichž leží zodpovědnost za tyto zločiny, neuniknou potrestání, a vytrvat v úsilí o dosažení tohoto cíle."

Prohlášení 12 spojeneckých vlád ve věci odpovědnosti za vyhlazování Židů, 17. prosince 1942.

Karski své šokující očité svědectví líčil mnoha lidem – politikům, novinářům, spisovatelům – vůdcům svobodného světa. Podal zprávu britskému ministru zahraničí Anthony Edenovi, ministru zahraničí Spojených států Cordellu Hullovi, soudci Nejvyššího soudu Spojených států Felixi Frankfurterovi a dokonce samotnému prezidentovi Spojených států F. D. Rooseveltovi. Vyzýval světové vůdce, aby konali. Plnil požadavek židovských vůdců a podrobně líčil vše, co viděl. Později říkával: „Byl jsem kamera. Byl jsem stroj. Byl jsem jako gramofonová deska.” 

Jan Karski v roce 1943

„Byl jsem jako gramofonová deska."

V pozdějších letech říkával Karski. 
Karski vzpomíná na jednu ze svých nejvýznamnějších schůzek: se Szmulem Zygielbojmem, členem Národní rady polské exilové vlády.
V dubnu 1943, několik měsíců po Karského schůzce se Szmulem Zygielbojmem, povstali Židé z varšavského ghetta ve vzpouře známé jako Povstání ve varšavském ghettu. S malým množstvím lehkých zbraní se Židé bránili 3 týdny. V polovině května 1943 bylo ghetto spáleno i se všemi uvnitř. Nezbylo nic než doutnající trosky.

Szmul Zygielbojm v Londýně spáchal sebevraždu. Zanechal dopis, ve kterém uvedl, že jeho sebevražda je protestem proti pasivitě spojenců nad osudem Židů, a doufá, že jeho smrt pomůže zachránit život alespoň několika zbývajících Židů. 

„Židovský problém za druhé světové války je smrt Zygielbojma. Ukazuje jeho naprostou bezradnost a lhostejnost světa."
Szmul Zygielbojm – dopis na rozloučenou, 11. května 1943
28. července 1943 Karski zpravuje prezidenta F. D. Roosevelta o situaci v okupovaném Polsku a o strašné situaci Židů.
Prezident Franklin D. Roosevelt

Každý by předpokládal – tak jako Jan Karski – že prezident F. D. Roosevelt, jeden z velikánů humanity, zastaví Holocaust a zachrání zbývající Židy silou ozbrojených sil svého národa, jichž je vrchním velitelem. Přesto vláda Spojených států až později v průběhu války ustavila Komisi pro válečné uprchlíky, která zachránila asi 200 000 evropských Židů.

V roce 1943 se Karski setkal se soudcem Nejvyššího soudu Spojených států Felixem Frankfurterem. Karski byl zdrcen způsobem, jakým tento soudce lidí odmítl připustit možnost monumentální lidské krutosti.

„Má mysl ani mé srdce mi to neumožňují přijmout. Já jsem soudcem lidí. Znám humanitu. Znám lidi. Nemožné! Ne! Ne!”

Prohlásil Felix Frankfurter po vyslechnutí Karskiho zprávy. 

Karski se nemohl vrátit do Polska, jelikož Němci odhalili jeho identitu. Exilová vláda jej pověřila novým úkolem: Přesvědčit Hollywood, aby natočil film o polském válečném úsilí, který by naklonil veřejné mínění k Polsku ohrožovanému sovětskou dominancí. Když se nepodařilo tento plán uskutečnit, začal Karski dnem i nocí pracovat na knize o Polském podzemí a svých válečných zkušenostech. „Příběh tajného státu“ vydalo v USA nakladatelství Houghton Mifflin. Prodalo se 400 000 výtisků a kniha se přes noc stala senzací. Brzy byla přeložena do francouzštiny, švédštiny, norštiny a islandštiny.

První vydání knihy „Příběh tajného státu“

Jakmile se „Příběh tajného státu“ stal bestselerem, Karski byl zván k přednáškám o Polském podzemí a situaci v okupovaném Polsku po celých Spojených státech a Kanadě. Situace se však náhle přes noc změnila.

Karski přednášel o polském odboji po celých Spojených státech a Kanadě.

V roce 1945 uznala americká vláda sověty dosazenou polskou loutkovou vládu v Lublinu. Karski a jím reprezentované Polsko bylo na Stalinův příkaz zameteno pod koberec. V sověty ovládaném Polsku nebylo pro opozici místo. Všichni přeživší bojovníci Podzemního státu byli označeni za “odštěpené trpaslíky reakce” a bezcitně odstraněni novou vládnoucí elitou.   

Jan Karski v roce 1943

Jelikož se nemohl vrátit do Polska, začal Karski nový život v Americe. Začátek byl namáhavý, příjem si doplňoval renovováním domů. Edmund A. Walsh, Prezident univerzity v Georgetown, jej vyzval, aby začal akademickou kariéru. Georgetown se stal Karského domovem na více než 40 let. Vyučoval zde na Škole diplomatické služby, ve které ovlivnil generace budoucích vůdců.  

V roce 1952 získal Jan Karski doktorát na Georgetown University. 

V roce 1965 se Jan Karski oženil se svou životní láskou, polsko-židovskou tanečnicí a choreografkou jménem Pola Nireńska. Většina její židovské rodiny zemřela za války v táborech smrti. Pouze Pole a jejím rodičům se podařilo uprchnout. Pola opustila Polsko brzy v období mezi válkami, když následovala svůj sen stát se tanečnicí. Její rodiče emigrovali ve 30. letech do Palestiny, jelikož tušili, co Židům v Evropě hrozí. 

Nireńska přijala katolický křest těsně před svatbou. Karski později vzpomínal, že se jeho ženě líbilo, že katolický bůh vybral svému milovanému Synovi za matku Židovku. 

Po více než 30 let Karski o svých zkušenostech ze druhé světové války mlčel. Pouze vytrvalý francouzský filmař Claude Lanzmann, který točil dokument o Holokaustu, jej dokázal přimět, aby svůj příběh vypověděl širšímu publiku. 

Osmihodinovým interview začala Karského „druhá mise” – výpověď o Holokaustu a o nečinnosti vůdců svobodného světa. Jako profesor zdůrazňoval svědomí a hodnoty jednotlivce a zavrhoval bezcitný pragmatismus národů, organizací a států.

Ve filmu Claude Lanzmanna „Šoa” Karski po třiceti letech převyprávěl svůj příběh širšímu publiku.

"Nevracím se ke svým vzpomínkám ... Nemluvím o tom." 

V 80. letech započal Karski svou „druhou misi”: Připomenout světu lhostejnost spojenců.

„Pán mi dal mluvit a psát v průběhu války, když – jak se mi zdálo – by to mohlo pomoci. Nepomohlo. Když válka skončila, dozvěděl jsem se, že vlády, vůdci, inteligence ani spisovatelé nevěděli, co se Židům dělo. Byli překvapeni. Vražda šesti milionů nevinných byla tajemstvím, „strašným tajemstvím“. ... Pak jsem se stal Židem. Jsem ale Žid – křesťan. Jsem praktikující katolík. … Má víra mi říká, že lidstvo spáchalo druhý prvotní hřích: schvalováním, nečinností, ignorancí, necitlivostí, sebestředností, pokrytectvím, bezcitnou racionalizací. Tento hřích bude lidstvo pronásledovat navěky. Mě pronásleduje. A chci, aby tomu tak bylo.”

Prohlásil Karski na konferenci International Liberators’ Conference (Mezinárodní konference osvoboditelů) v roce 1981.

V červnu 1982 zasadil Jan Karski svůj strom na Třídě spravedlivých mezi národy na Hoře paměti v Jeruzalémě. V dalších letech mu byly uděleny další pocty: Cena odvahy Ligy proti hanobení (1988, v roce 2012 byla tato cena přejmenována na Cenu odvahy Jana Karského), Cena Pia XI. (1990), Eisenhowerova medaile osvobození (1991), Wallenbergova medaile (1991) a Prezidentská medaile svobody (2012) udělená prezidentem Barackem Obamou.

7. června 1982 uznala organizace Yad Vashem Jana Karského za Spravedlivého mezi národy.
12. května 1994 bylo profesoru Karskému uděleno čestné občanství Izraele.

„Nyní já, Jan Karski – rozený Kozielewski – Polák, Američan, katolík, stal jsem se také Izraelitou! Gloria, Gloria in excelsis Deo. Toto je nejdůstojnější a nejvýznamnější den mého života. Díky čestnému občanství státu Izrael jsem dosáhl spirituálních kořenů mé křesťanské víry.”

Prohlásil Karski při převzetí čestného občanství státu Izrael v roce 1994. 

Profesor Karski byl poctivý muž, opravdový národní hrdina bez známky šovinismu – ztělesňoval „pýchu a noblesu starých Poláků”. Řekl Adam Michnik při přebírání ceny Orel Jana Karského.

V 80. a 90. letech pracoval na poválečném polsko-židovském dialogu a snažil se spojit bolestivě rozdělené Poláky a Židy v Americe i v celém světě. Karski měl odvahu jít proti proudu, nestyděl se kritizovat své polské krajany a polskou politiku.

V roce 1989 komunismus padl nejdříve v Polsku, pak i ve zbytku střední Evropy. Pád začal v roce 1980 díky vzniku organizace volných odborů Solidarność (Solidarita), inspiraci papeže Jana Pavla II. a vytrvalé práci pro-demokratické opozice v Polsku. Karski, který byl v Polsku nežádoucí osobou, se konečně dočkal zaslouženého uznání. 

Nadšený dav nese Lecha Wałęsu po registraci odborového svazu Solidarita, 10. 11. 1980.
Plakát pro polské volby 4. 6. 1989 – první volby v demokratickém Polsku. 
V roce 1995 vyznamenal prezident Lech Wałęsa Jana Karského nejvyšším polským civilním vyznamenáním – Řádem bílého orla.
Škola diplomatické služby při Georgetown University, kde Karski 40 let vyučoval historii komunismu a globální vztahy, je jednou z nejprestižnějších univerzit pro mladé Američany a mezinárodní studenty se zájmem o mezinárodní politiku a světové události. Mnoho ze současných předních politiků, společenských a obchodních vůdců byli Karského studenty.

Karski zemřel 13. července 2000, ale jeho odkaz přetrvává. Dokud bude nutné, aby se mladí i staří dovídali o hrůzách Holokaustu, které se udály ve válkou zkoušeném, okupovaném Polsku, Karského mise pokračuje. Potřeba Karského moudrosti přetrvává v celém světě, neboť lidé hledají inspiraci a poučení, jak jednat za těch nejhorších podmínek. Učí se, jak být posly pravdy. Jan Karski – hrdina humanity – vyzývá každého z nás, aby konal v zájmu všech utlačovaných lidí.

Mnozí jednotlivci a instituce zasvětili svou práci památce profesora Karského a jeho činů. Dnes se tyto iniciativy rozšiřují. Polské muzeum historie ve Varšavě vystavuje program „Jan Karski – nedokončená mise“ ve spolupráci s Americkou kampaní 100 let Jana Karského, ze které se vyvinula Vzdělávací nadace Jana Karského. Záměrem takových společných úsilí je seznámení veřejnosti s tímto velkým mužem a šíření odkazu Jana Karského prostřednictvím mezinárodních vzdělávacích aktivit, veřejných událostí a uměleckých představení, předznamenávajících rok stoletého výročí narození Jana Karského v roce 2014. 

Jan Karski, březen 2000
29. 5. 2012 – Bývalý polský ministr zahraničí Adam Daniel Rotfeld přijímá od prezidenta Spojených států Baracka Obamy Prezidentskou medaili svobody pro Jana Karského. 

„Musíme povědět našim dětem, jak k takovému zlu mohlo dojít – protože mnoho lidí podlehlo svým nejtemnějším instinktům, protože mnoho dalších mlčelo. Ale řekněme našim dětem také o Spravedlivých mezi národy. Patřil k nim i Jan Karski – mladý polský katolík – který viděl, jak byli Židé nakládáni do dobytčích vagónů, viděl vraždění, a na své cestě až k samotnému prezidentu Rooseveltovi všem říkal pravdu. Jan Karski zemřel před více než deseti lety. Dnes však s hrdostí oznamuji, že jej tohoto jara vyznamenám nejvyšším americkým civilním řádem – Prezidentskou medailí svobody.” 

Prezident Spojených států amerických Barack Obama, 23. dubna 2012, United States Holocaust Memorial Museum.
Autoři: Příběh

Curation — Dorota Szkodzińska, Polish History Museum
Edition — Wanda Urbańska, director of the Jan Karski US Centennial Campaign
Under the supervision of — Ewa Wierzyńska, leader of Jan Karski. Unfinished Mission program, Polish History Museum
IT support — Artur Szymański 
We would like to thank all partners in the project: — The Museum of the City of Łódź, The Jewish Historical Institute in Warsaw, E. Thomas Wood, Carol Harrison, Hoover Archives, The United States Holocaust Memorial Museum.
Exhibit's origins — The exhibit is one of the projects of Jan Karski. Unfinished Mission program run by Polish History Museum. More information on www.JanKarski.org and www.JanKarski.net.

Autoři: všechna média
Vybraný příběh může být dílem nezávislé třetí strany a nemusí vždy odrážet názory níže uvedených institucí, které obsah dodaly.
Přeložit pomocí Googlu
Domů
Prozkoumat
V okolí
Profil