květen 1968

Květen 1968 a historici

O orální historii

Problematika  

Kniha od Agnès Calluové (ed.), „Le Mai 68 des historiens: entre identités narratives et histoire orale“ (Květen 68 a historici: mezi narativními identitami a orální historií), publikovaná v roce 2010 a založená na ústních výpovědích určité skupiny lidí, převážně historiků, se zaměřuje na zkoumání vlivu událostí května 1968 na výzkumné nástroje, postupy historické rekonstrukce a schémata předávání znalostí. Analýzou těchto svědectví, buď zaznamenaných životopisů, nebo v některých případech fotografických svědectví, se snaží dešifrovat retrospektivní diskursy (prezentované „intelektuály“) o vlivu těchto událostí, jež vedly k mnoha důležitým změnám. Podrobně zkoumá fenomén socializace (na individuální i kolektivní úrovni), to, jak se sociální imaginace drží určitých osobností nebo generačních skupin, dále zkoumá sbližování interpretací historiků a zpolitizovaných vztažných soustav, změny zavedené na univerzitách a vysokých školách a předpisy, které definovaly nebo redefinovaly vnímání a osvojování sociálních věd v 70. letech 20. století.

Metoda: kniha, která vzešla ze semináře

 

Tato kniha původně (vycházíme-li z duality problému května 1968 a sociologie symbolických systémů mezi historiky) vznikla jako průběžná zpráva z výzkumného semináře, který se pokusil definovat úvahový a aplikační rámec výzkumu v oblasti sociálních dějin, historiografie a metodologie. Seminář sledoval společný vývoj metody (orální historie) a tématu (květen 1968) způsobem, který umožňoval zabývat se vývojem, jakým tato masově rozšířená a asimilovaná disciplína prošla (jak ve Francii, tak v mezinárodním kontextu), a zároveň zkoumat historiografii tématu, které se z aktuálních zpráv přeneslo do pozice předmětu zájmu historiků. Posléze byla zkoumána možnost interference v rámci oboru a byla aplikována metoda – je možné pochopit události května 1968 prostřednictvím orální historie, když ji vykládají historici, kteří byli sami svědky daných událostí?

Citace z výpovědi Jacquese Le Goffa

„[…] V roce 1968 mi bylo čtyřicet. Účastnil jsem se každé schůze. Nestál jsem na barikádách, ale možná bych tam šel, kdyby mi bylo dvacet. Každopádně jsem byl vždy přítomen. Myslím, že bych cítil stejnou směs sympatií, naděje a pocitu, že jsme byli podvedeni. Netoužil jsem, aby mi bylo dvacet, ale rozhodně jsem tehdy cítil příval energie jako zamlada [...]“

Citace z výpovědi Jacquese Dûpaquiera

„ […] Historie mi přišla jako sud střelného prachu. Otázkou bylo, zda se někdo chystá nad ním zapálit cigaretu, nebo vykřesat jiskru. Jinými slovy jsem tehdejší události vnímal jako roznětku pro něco mnohem většího. Všechny společnosti mi tehdy přišly křehké. Všechny společnosti byly v předrevolučním stavu a otázkou nebylo ani tak to, proč vybuchly, ale jak to mohly vůbec tak dlouho vydržet... Křehkost společnosti jsem vnímal zcela zřetelně. Vedlo mě to tedy k tomu, že jsem opustil nejen marxistickou teorii, ale i všechny deterministické koncepce historie […]“

Jeden korpus, mnoho jednotlivců

Otázka kolektivní identity byla problematická. Co označení „historik“ a realita potenciální komunity spojené sociálními rituály, pracovními návyky, intelektuálními modely, které by kolektivně vedly skupiny bez ohledu na školu a disciplíny? Nakonec je to jednotlivec, který nás zajímá. Na globální úrovni každý jdeme svou cestou životem, přímou nebo křivolakou. Začínáme pak kriticky nahlížet na reálná a rekonstruovaná povolání, antitezi determinismu a nahodilosti a na nesmiřitelnou efektivitu naprogramovaného úspěchu, který je výsledkem francouzského systému známého jako „Grandes Ecoles“. S tím kontrastuje likvidace klíčových pozic vycházejících z univerzitních neúspěchů a překážek a nakonec odolnost nebo možná netečnost vůči otřesům měnícího se světa. Proto bylo učiněno proaktivní rozhodnutí zaměřit se na tzv. elitní historii, historii expertů, „znaleckých skupin“, „mužů slova“ a intelektuálů. Pokud se vždy nejednalo o osoby s rozhodovací pravomocí, byli to alespoň lidé, pro které je potenciál intelektuální nebo organizační koncepce téže podstaty jako jednotlivec. Analýza při hlubším pátrání vynáší do popředí dvě dílčí skupiny. Posouzení první skupiny, jejíž většinu tvořili zástupci generace „baby boomers“, umožnilo vznik mezidisciplinární studie: instituční studie vyššího vzdělávacího establishmentu, École des Chartes, jeho vzdělávacích metod a hlavních principů. Druhá studie z roku 1968 byla sociální studií intelektuální mládeže, ať už politicky aktivní, či nikoli, statické, rebelující nebo reformující. Analýza druhé skupiny otevírá spektrum: rozhovory se studenty ze školy „École normale supérieure“ a univerzitními studenty studujícími podle jiných modelů, kteří pocházejí z různých poměrů, a to především těch z jiné generace (z let 1922 až 1935). Tato generace je definována jako věková skupina, kterou poznamenal šok vyplývající ze vzpomínek na první světovou válku, traumat z druhé světové války a kterou trápilo svědomí kvůli alžírské otázce.

Dvojitý referenční rámec:

Kulturní a orální historie, pokud jsou zkombinovány, aniž by jedna z nich převládala nad druhou či byla druhé podřízena, jsou považovány za zdroje vědomostí, z nichž lze vycházet při studiu předmětu.

Kulturní historie

Projekt „Rok 1968 a historici“ se snaží analyzovat kulturní historii, tedy sociální historii reprezentací, prostřednictvím rozhovorů s jedinci patřících k sociální skupině tzv. „intelektuálů“. Téma je prezentováno jako práce, kterou je třeba odvést v rámci korpusu výpovědí popisujících trajektorie historiků – těch, kteří byli „dědici“ sociálně kulturních deformací předcházejících roku 1968 a následujících po něm, i těch, kteří jimi nebyli. Jednotlivci, ke kterým je přistupováno z prosopografické perspektivy a kteří souhlasí s verbalizací „biografické spekulace“, vykládají své zkušenosti ovlivněné svojí individuální sociogenezí. Zároveň však poskytují kolektivní informace vycházející z jejich sociálních skupin, historických prací, partnerství s vědeckými kapacitami, která takto vznikají, kreativních procesů, jež je pomáhají zachovat, a z vývoje konceptuálních prostředků, někdy politických, které straní tomuto analytickému přístupu.

Orální historie

Cílem projektu „Rok 1968 a historici“ je pomocí orální historie vytvořit korpus rozhovorů. V rámci projektu je vědeckým způsobem použit konsensuální dialog mezi historiky-svědky a mladými historiky, a to takovým způsobem, že je toto párování pamětníků a expertů vnímáno jako legitimní a toto partnerství dvou mluvčích konverzačně vytváří svědectví založené na sdílených zkušenostech a analýzách. Projekt riskuje tím, že se spoléhá na rozhovory v terénu. Uznává princip alterity, což umožňuje vymanit se z pout písemného projevu, jenž je často považován za nepřekonatelnou formu, a naslouchat TOMU DRUHÉMU. DRUHÉMU, jež je téže podstaty jako zdroj, DRUHÉMU, tedy duchu výpovědi, do které je samo vpleteno mluveným projevem, ale které překračuje své JÁ, DRUHÉMU, jež popisuje svou vlastní cestu, DRUHÉMU, jež zprostředkovává emoce a vyjadřuje jednu nebo více tendencí. Stručně řečeno, TO DRUHÉ odkrývá svůj dnešní pohled na pocity prožívané v tehdejší době.

Projekt tedy vytváří a předkládá kritice archiv, který byl nejen formován retrospektivně, ale je také předkládán v podobě vektoru, audiovizuálního materiálu, jenž je sám předmětem mnoha epistemologických otázek. 

Citace z výpovědi Jacquese Revela

„[…] V době od konce 50. let do začátku 70. let se vztah mezi všemi sociálními vědami dramaticky změnil. Proč? Protože ve Francii se sociální vědy rozvinuly poměrně pozdě a spíše na periferii akademické půdy a protože se staly, pokud to tak můžeme říci, v 60. letech autonomními. Došlo k tomu proto, že prošly institucionalizací (bylo možné získat titul v sociologii, etnologii, lingvistice atd.), a také proto, že nalezly svou momentální ideologii, kterou byl strukturalismus, tedy ideologii a epistemologii, jež byly silně protidějepisné. Osobně jsem často tvrdil, že strukturalismus je jistý druh boje o dekolonizaci sociálních věd vzhledem k historii země, kde sociální vědy po dlouhou dobu podléhaly nadvládě historie. Na tomto principu byla postavena škola École des Hautes Études – s historií v centru zájmu a sociálními vědami na periferii [...]“

Autoři: Příběh

- Agnès Callu, chercheur associé au CNRS (IHTP)
- Patrick Dubois, réalisateur multimédia
- Voir, Agnès Callu (dir.) , "Le Mai 68 des historiens", Villeneuve d'Ascq, Presses universitaires du Septentrion, 2010
- Agnès Callu, chercheur associé au CNRS (IHTP)
- Patrick Dubois, réalisateur multimédia
- Voir, Agnès Callu (dir.) , "Le Mai 68 des historiens", Villeneuve d'Ascq, Presses universitaires du Septentrion, 2010

Autoři: všechna média
Vybraný příběh může být dílem nezávislé třetí strany a nemusí vždy odrážet názory níže uvedených institucí, které obsah dodaly.
Přeložit pomocí Googlu
Domů
Prozkoumat
V okolí
Profil