Via the East to the West / Přes Východ na Západ

Knihovna Vaclava Havla (Vaclav Havel Library)

The East Germans’ Journey to Freedom, Prague, September 1989 / Cesta východních Němců za svobodou. Praha, září 1989
Oldřich Krutský

In autumn 1989, Prague was flooded with citizens from the German Democratic Republic. For them, the Czechoslovak capital was to be a transfer station on the journey to freedom, to the western part of their country, whose division was symbolised by the Berlin Wall. One of the main reasons for the sudden growth in the number of refugees was the fear that the GDR would close its borders with Czechoslovakia, the only country East German citizens could enter without a visa, ahead of 40th anniversary celebrations of its foundation.

From the start of August, dozens of GDR citizens were to be found at the West German Embassy in Prague. Their number was growing. And it kept growing. On 23 August, the Foreign Ministry closed the embassy due to overcrowding. For several weeks, around 4,000 people lived in its garden and adjacent streets in makeshift conditions.

Deliverance from this bleak situation came on 30 September, when, after several rounds of talks with representatives of the GDR, the USSR and Czechoslovakia, Hans-Dietrich Genscher, the West German foreign minister, delivered his legendary “balcony speech”: “Dear fellow Germans, we have come to you to tell you that today, your departure…” The rest was drowned out by cheering. The path to the West was free.

This historic moment spelled the symbolic start of peaceful revolutions in the states of Central and Eastern Europe. For the GDR it ushered in the fall of the Berlin Wall on 9 November 1989, while for Czechoslovakia it became an important impetus towards overthrowing its communist regime with the Velvet Revolution.

Na podzim roku 1989 zaplavila Prahu vlna občanů Německé demokratické republiky. Československé hlavní město se pro ně mělo stát přestupní stanicí v cestě za svobodou, do západní části kdysi společné země, jejíž rozdělení symbolizovala Berlínská zeď. Jedním z hlavních důvodů pro nenadálý nárůst počtu uprchlíků byla obava, že NDR ještě před oslavami ke 40. výročí svého založení uzavře hranici s Československem, jedinou zemí, do které mohli východoněmečtí občané cestovat bez víz.

Již od začátku srpna se desítky občanů NDR nacházely na Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze a jejich počet narůstal. Proud uprchlíků neustále narůstal. 23. srpna Ministerstvo zahraničí kvůli přeplnění západoněmecké velvyslanectví uzavřelo. Na jeho zahradě a i v přilehlých ulicích tak několik týdnů v provizorních podmínkách přežívalo okolo čtyř tisíc lidí.

Vysvobození z této bezútěšné situace přišlo dne 30. září, kdy Hans-Dietrich Genscher, ministr zahraničí SRN, po mnohých jednáních se zastupiteli NDR, SSSR a ČSSR pronesl svou legendární „balkónovou“ řeč: „Milí krajané, přišli jsme, abychom Vám sdělili, že dnes Váš odjezd...“, jejíž konec zanikl v ohlušujícím jásotu. Cesta na Západ byla volná.

Tento historický okamžik znamenal symbolický počátek pokojných revolucí ve státech střední a východní Evropy. Pro NDR se stal předznamenáním pádu Berlínské zdi 9. listopadu 1989 a pro Československo významným impulsem na cestě k svrhnutí komunistického režimu, sametové revoluci.

“I photographed the refugees around the last week before their departure. By then there were really a lot of them, in dismal conditions, especially for families with children that remained outside on the street. The weather was miserable – it was close to freezing at night.

“At that time I was working as a taxi driver so I could stop by there any time. I didn’t stick around too long, so as not to arouse suspicion. I drove through the whole street quickly and took a few photos.

“I like documentary photography, but I was aware that I could never be a reporter. On top of that, I lack the ability to get sufficiently close to people and at the same time not harm them.

“Therefore I didn’t much want to photograph people in a situation like that. One felt embarrassed in front of them. What’s more, I was aware that they were likely to see me as a secret police officer, from one side or the other. There definitely were some there. But it was simply an event that needed to be documented.”

Oldřich Krutský

„Fotografie uprchlíků jsem dělal asi tak poslední týden před jejich odjezdem. To už jich tam bylo opravdu hodně, jejich podmínky tristní, obzvlášť pro rodiny s dětmi, které zůstaly venku na ulici. Počasí bylo dost mizerné, v noci skoro mrzlo.

V té době jsem  pracoval jako řidič taxi a tak pro mě nebyl problém kdykoliv se tam zastavit. Nezůstával jsem dlouho, abych nevzbudil podezření. Rychle jsem celou ulici prošel, udělal pár fotek.

Mám rád dokumentární fotografii, ale byl jsem si vědom, že bych reportérem nikdy být nemohl. Nato mi chybí umění přiblížit se k lidem dostatečně blízko a přitom jim neublížit.

Proto se mi moc nechtělo fotit lidi zrovna v takové situaci. Člověk se vůči nim cítil trapně, navíc jsem si uvědomoval, že mě budou nejspíš považovat za příslušníka tajné policie, ať té, či oné strany. Určitě tam takoví byli. Ale byla to prostě událost, která se musela zdokumentovat.“

Oldřich Krutský

Der Exodus ging weiter, da und dort wurden diejenigen Deutschen, die dazukamen, von Panik erfasst, dass die Tschechen den Abmarsch stoppen würden… dass auf den Dächern Maschinengewehre stehen… dass die Stasi sich in den Straßen von Prag rumtreibt und zusammen mit der StB Deutsche und auch Tschechen abgreift… dass die StB einen Zornesausbruch des deutschen Volkes gegen die Reichsschädlinge organisiert hatte… die Deutschen, die durch die Straßen und über den Platz zogen, und die Tschechen, die sie von den Fenstern und den Pawlatschen aus beobachteten und sie auf den Bürgersteigen umringten und schweigend diese Flucht aus dem Kommunismus verfolgten und selbst keinen Ort hatten, wo sie hätten hingehen können, weil dieses Land ihr einziges Land war… sie halfen den Deutschen, oder sie klauten ihnen die Haare vom Kopf, diese Tschechen und Deutschen wussten alle sehr gut, dass jemand noch die Möglichkeit hatte, das Ganze zu stoppen, sie wussten, welche Kraft sie voneinander trennen, von dieser stummen Berührung abhalten konnte und andererseits auch wieder nicht unbedingt musste… wenn die Straße voll mit Menschen war, schleppte sich die Menge langsam und schwerfällig vorwärts, langhaarige junge Deutsche in ihren Cliquen, Jungs und Mädchen händchenhaltend, manchmal, so wie ich und Hündin, aber die hier gingen woandershin… alte Frauen mit Einkaufstaschen, Eltern mit ihren kleinen Kindern, die hielten Teddybären oder Puppen im Arm… war aber auf der Straße Platz, und die Leute waren nur in kleinen Grüppchen unterwegs, dann gelangten von hinten, vielleicht aus der ganzen Stadt oder vielleicht durch besondere Vibrationen von der Prager Bahnhöfen oder sogar von den Haushalten in Dresden, Karl-Marx-Stadt, aus Gera oder Zwickau, aus den Dörfern und Kleinstädten an der Grenze gelangten alarmierende Meldungen zu ihnen durch… aus den Haushalten, wo noch eilig die letzten Sachen zusammengepackt wurden, der Schmuck… sie packten zu essen ein und anzuziehen und kuckten zum hundertstenmal nach, ob der Pass dabei war, und machten sich auf die Flucht, denn hier nahm man Reißaus vor dem GROSSEN BRUDER, der gerade ein Sekündchen eingenickt zu sein schien, wahrscheinlich nach einer größeren Dosis eines blutigen Schlaftrunks, nachdem man wieder mal jemand erschossen hatte, umgebracht, er blieb da liegen… an der MAUER… Die Unbekannten. Aber die BESTIE kann jederzeit aufwachen, erfrischt und fertig zum Abstrafen… da und dort verbreitete sich unter den Deutschen die Nachricht, dass schon Schluss ist, dass sie schon zu spät kommen, alles umsonst, wir tappen in die Falle… und die Grüppchen beschleunigten ihr Tempo, auf den letzten hundert, zwanzig, zehn Metern fielen einige sogar noch in Trab, und darin lag schon ein Triumph, es war ein Spiel… sie ließen in den Straßen der Kleinseite alle liegen, was zu schwer war, Taschen, Koffer, die Decken, in die sie sich in der Nacht gemummelt hatten, als die Botschaft überfüllt war, Luftmatratzen, Propangasflaschen aus ihren Trabis, sie ließen so viel Zeug zurück, das sie im Westen ihrer Träume nicht brauchen würden… auf der Straße lagen vergessene und ausgesetzte Spielsachen, ein Teddy mit verdrehtem Kopf und kahle Babypuppen, die aus dem bolschewistischen Karpfenteich DDR ausgestoßen worden waren, auf der harten Pflastersteinen Prags gestrandet, im Durcheinander und der Eile verloren, bestimmt waren sie schon längst von der Barbie-Hure mit ihrem seidigen Haar ersetzt worden… ich sah sogar eine Bratpfanne und einen Schulranzen, der Platz, von dem die Straße zur Botschaft führte, war voll mit deutschen Autos ein Trabant mit einer Bettdecke auf dem Dach lag umgekippt auf der Seite…

Jáchym Topol, Die Schwester – Roman, 1994

Exodus pokračoval, tu a tam zasáhla přicházející Němce panika, že Češi zarazili odchod… že na střechách jsou kulomety… že Stasi je v ulicích Prahy a s StB některé Němce a i Čechy odvléká… že StB organizuje hněv českého lidu proti zrádcům komunismu, stejně jako gestapo organizovalo hněv německého lidu proti škůdcům Říše… Němci, kteří táhli ulicemi a po náměstí, a Češi, kteří je pozorovali z oken a pavlačí a obklopovali na chodnících a mlčky sledovali ten útěk z komunismu a sami neměli kam jít, protože tohle byla jejich jediná země… pomáhali Němcům, nebo je okrádali, tihle Češi i Němci dobře věděli, jaká síla je od sebe, od tohoto mlčenlivého dotyku může a nesmí odříznout… když byl v ulicích dav, vlekl se pomalu a těžce, mladí dlouhovlasí Němci v partách, kluci vedli holky, drželi se za ruce, někdy jako já s Psicí, ale šli jinam… stařeny s kabelami, rodiny s malými dětmi, ty držely v rukou medvídky a panenky… když byl ale v ulicích prostor a lidé šli jen ve skupinkách, dosahovaly k nim zezadu, snad z celého města, nebo snad zvláštní vibrací z pražských nádraží, nebo dokonce až z domácností v Drážďanech, v Karl Marx Stadtu, z Gery, ze Zwickau, z pohraničních vesnic a městeček poplašné zprávy… z těch domácností, kde spěšně balili poslední věci, šperky… balili jídlo a šaty a posté naposledy nervózně prohlíželi pasy a vydávali se na útěk, protože byl úprk před Velkým Bratrem, který jako by si na vteřinku zdřímnul, asi po větší dávce krvavýho šláftruňku, jak zas někoho odstřelili, zabili, zůstal ležet… tam u Zdi… Die Unbekannten. Ale Zrůda se může kdykoli vzbudit, čerstvě a pohotově stanout k trestu… tu a tam se mezi Němci rozšířila zpráva, že už je konec, že už jdou pozdě, marně, do pasti… a hloučky zrychlovaly, před poslední sto, dvaceti, deseti metry se někteří dokonce dávali do běhu a v tom už byl triumf, hra… nechávali na ulicích Malé Strany příliš těžké tašky, kufry, deky, do kterých se choulili v noci, když byla ambasáda přeplněná, nafukovací polštáře, propanbutanové bomby ze svých trabantů, nechávali tam spoustu věcí, které na tom Západě ze snu nebudou potřebovat… na ulici ležely zapomenuté a pohozené hračky, medvěd s ukroucenou hlavou a plaváčci z bolševickýho rybníku endéer na kamennou dlažbu Prahy, ztracený ve zmatku a spěchu, jistě už je nahradila ta kurva Barbie s nejhebčíma vláskama… viděl jsem pánev a školní tašku, náměstí odkud vedla cesta k ambasádě, bylo plné německých aut, trabant s peřinou na střeše ležel na boku…

Jáchym Topol, román Sestra, 1994

Credits: Story

Organized by / Organizátor  — Václav Havel Library
Photographer / Autor fotografií  — Oldřich Krutský 
Curator / Kurátorka — Marianna Placáková

Credits: All media
The story featured may in some cases have been created by an independent third party and may not always represent the views of the institutions, listed below, who have supplied the content.
Translate with Google
Home
Explore
Nearby
Profile