Po bitvě na Vítkově

Jednou ze slavných kapitol historie husitského období byla bitva o Prahu mezi vojsky vedenými Janem Žižkou z Trocnova a vojsky římského císaře Zikmunda, který po smrti krále Václava IV. (Zikmund byl jeho mladším bratrem) vznesl nárok na český trůn. Velké císařovo vojsko, složené z žoldáků celé Evropy, oblehlo Prahu. Žižka, který přitáhl od Tábora Pražanům na pomoc, si jako zkušený vojevůdce uvědomil důležitost hory Vítkov pro obranu města. Zčásti se opevnil, ale protože jeho vojsko bylo nepoměrně slabší, mohl na místě zanechat jen malou posádku.

Všechny přístupy k Praze, kromě silnice vedoucí z Poříčské brány pod horou Vítkov na Tábor, obsadil Zikmund. Aby zajistil spojení Prahy s okolím, dal Žižka na Vítkově postavit dva obranné dřevěné sruby chráněné malým příkopem a obehnané zdí. Toto klíčové místo hájil sám s dvaceti šesti muži, dvěma ženami a jednou dívkou.

Zikmundova vojska zahájila útok na Prahu v neděli 14. července 1420. Vítkov měla dobýt jízda z Míšně a Durynska. Mocným náporem se dostala až ke srubům, kde se však setkala s hrdinným odporem obránců. Dlouho zuřil nerovný boj. V této zoufalé situaci Poříčskou branou do zad žoldnéřů vpadli Pražané. Nepřítel se v panice a zmatku dal na útěk dolů po strmých svazích, kde velká část jízdy zahynula.

Obraz zachycuje výjev, kdy Žižka po vítězství sestoupil se svými bojovníky z Vítkova. U polního oltáře drží táborský kněz hostii, v hluboké pokoře zde leží ostatní kněží a společně děkují Bohu, že jim dopřál vítězství. Za oltářem na proutěném koši sedí muž a modlitby doprovází hrou na polní varhany. Vlevo u cesty si mladý bojovník obvazuje rány a táborská žena kojí dítě – symbol nového pokolení. V pozadí vlevo je vidět Poříčskou bránu s městskými hradbami, výrazně osvětlenou slunečními paprsky. Vpravo se rýsuje Vítkov, Žižka v červeném plášti stojí v hlubokém zamyšlení a děkuje Bohu za toto zázračné vítězství. Před ním na zemi leží ukořistěné zbraně a výstroj