Za počátek Laubertovy volné tvorby lze přibližně považovat rok 1965, ale soustavné výtvarné práci se začal věnovat až o deset let později, kdy získal první pracovnu. Laubert od počátku své tvorby netíhne k tradičním výtvarným technikám (kresba, malba, grafika, atd.), ale naopak jakoby hledal „mezeru v umění“ či snad přesněji propojení „prózy života“ s „poezií umění“. Jedním z jeho nejoblíbenějších výrazových prostředků se tak už v 60. letech minulého století stává – podobně jako v jiných polohách (a jiném čase) u Jiřího Koláře (1914–2002) a Jiřího Kovandy (*1953) – jak plošná, tak prostorová koláž, tedy asambláž. Autorova nevyčerpatelná výtvarná nápaditost, hravost a na druhé straně jeho smysl pro obyčejný život a pracovitost tak z něho činí pozoruhodného komentátora a kritika konzumní společnosti. Laubertův vyhraněný postoj k nutkavé a ve své podstatě destruktivní nadprodukci všeho možného vyjadřuje i jeho asambláž Komentáre ku komerčnému textilu z roku 1984. Na první pohled uměřeně působící dílo, okamžitě upoutávající divákův zrak černobílým šachovnicovým vzorem (mimochodem hojně používaným v jiných významech v době klasické moderny), se záhy mění v cosi podivného a znepokojujícího. Bílá políčka jsou totiž pokryta drobnými nalezenými předměty, případně jejich úlomky. Estetika krásného se tak prolíná s estetikou ošklivého až je divák náhle zaskočen otázkou po smyslu lidského pachtění.