Car Simeon Bulharský

Vrcholem středověké bulharské moci a slávy je panování cara Simeona na přelomu 9. a 10. století. Po urputných bojích se sousedy ovládl téměř celý Balkán a jen málo chybělo k tomu, aby se zmocnil byzantského trůnu. Na vrcholu své moci získal pro sebe i pro Bulharsko císařskou korunu.

Když na Velké Moravě 6. dubna 885 zemřel biskup Metoděj, vedli spolu spory zastánci latinské a slovanské liturgie. Ačkoliv Metoděj prosazoval za svého zástupce moravského kněze Gorazda, římská kurie svěřila správu moravské církve nitranskému biskupovi Wichingovi a současně zakázala užívání slovanského jazyka při bohoslužbě. Slovanští kněží byli z Velké Moravy vyhnáni a převážná část jich našla domov ve Velkém Bulharsku. Mezi nimi Kliment Ochridský – znázorněný vlevo nahoře, první bulharský biskup slovanské národnosti, dále Naun a Angelarij – v pravém horním rohu, kteří zjednodušili hlaholici na cyrilici, ze které později vznikla azbuka.

Simeon byl vzdělaný muž, miloval a šířil umění, zvláště pak literární. Jazyk bulharských Slovanů prohlásil v roce 894 za státní i církevní řeč, podporoval literární školy v Ochridu a Velké Pereslavi. Na obraze je znázorněný, jak sedí na trůnu v paláci v sídelním městě Velké Pereslavi a řídí práci písařů, kteří zapisují paměti starců, aby neupadly v zapomnění. Překládá se zde dostupná literatura, mniši přepisují a rozmnožují literární díla. Celý obraz je proveden v byzantské pestrosti a výpravnosti.