Srpnová invaze na Hrádeček

Génius loci

Zpráva o srpnové invazi na Hrádeček


V sobotu před polednem se hosté začali nenápadně trousit. Nezaparkovali na silnici před Havlovic chalupou, ale konspiračně popojeli polní cestou o kousek dál, před Krobovy. Vypili jim něco kafe, přivítali se, vyměnili si poslední novinky a pak zamířili přes zahradu malými vrátky v plotě k sousedům. Na dvorku u Havlů už byly sestavené židle nejrůznějšího stáří a tvarů. Na trochu rozviklaném stole servíroval Rejthar guláš s chlebem. Páni pili pivo a dámy víno. Dášina boxerka Grace nesmlouvavě zahnala nezdvořilého a nepozvaného Machoninova psa. Jeho pozvaný pán se ženou to bohužel vzali osobně a vzdálili se. Fischerová s Načevou předvedly Sylviin skeč o komunistických rohlících. Tomin se blýskl hlubokomyslnou vzpomínkou, kterou z něj později už nikdo nedokázal dostat, ale naštěstí šla přepsat ze záznamu. Topol se styděl něco přednášet, přestože s mottem celé akce Disidentské dítě, zadáví tě, sní tě, přišel on. Zato Třešňáková vystřihla ve stodole univerzálně srozumitelnou audiovizuální prezentaci Mon vivo con Václavos Havlos takovým způsobem, že se i Dáša popadala za břicho. Hájek referoval o návštěvě Landovského, Havla a doprovodného komanda StB u nich na chatě. Přijel Schwarzenberg, živě konverzoval a pak usnul. Pavlíček zahrál a Načeva zazpívala. Jirous pohovořil o nevšedním Havlově vztahu k dětem. Landovská vyprávěla, jak byly s Fárovou na nedaleké louce zatčeny StB, jakož i o Havlových milostných dobrodružstvích v tatínkově saabu. Dáša ochotně ukazovala zájemcům světnici s lavicemi, na kterých sedělo tolik slavných zadků, i pracovnu, v níž vzniklo tolik památných slov. Lopatková, která se jmenuje Tuckerová, zvolila vážnější tón, promluvila o Havlově kontextualizaci a dekontextualizaci a všichni jsme předstírali, že jí rozumíme. Peňás zavzpomínal na své nehavlovské pohraniční dětství. Dlouhý večer vyvrcholil Andulčinou zelňačkou a autorem komentovanou slideshow Holomíčkových fotek. Někdo vzpomněl té dávné noci v tentýž den, kdy nad hlavou hučely stovky letadel a po silnicích rachotily tanky. Dramatik to určitě všechno pozoroval s vlídným zájmem, pýřil se nad slovy chvály, zamýšlel se nad objevnými postřehy, trochu se rděl během pikantnějších historek ze svého života a smál se povedeným vtipům. Byla to jen další z mnoha památných letních slavností na Hrádečku. Psal se 20. srpen 2016.


Michael Žantovský

"Asi bych to neměl vědět, ale vím, proč tu jsem. Bylo to napsané v jednom Vaškově dopisu z vězení. Tedy ještě předtím, než jsem mu začal posílat ty slony, takže ho to nemohlo ovlivnit. Olgo, vem na Hrádeček Věru a Tobiáše, slyšel jsem, že nemají kam jet na prázdniny. Jasné jak facka. Ale proč? Stěžovala si snad Olga, že je na Hrádečku sama? Vždyť je tu naproti Andrej s celou rodinou, pořád někdo jezdí na návštěvu..."

CELÝ TEXT

"O Václavu Havlovi dnes víme skoro všechno. Známe jeho vztah k divadlu, víme, jakou měl rád architekturu, zajímal se o ekologii a byl i aktivním chalupářem. Já jsem tu dnes proto, abych zaplnil asi jednu z posledních škvírek na rozsáhlé mapě Havlova života – jeho vztah k dětem. Můžu být až tak konkrétní, že celou problematiku zúžím na jednu osobu, a tou osobou jsem byl já osobně."

CELÝ TEXT

"Náš vztah byl ze začátku jednostranně korespondenční. Václav psal z vězení dopisy Olze a já k jejím odpovědím přikládal kresby slonů. Ty slony je potřeba vysvětlit. Někdy v té době jsem se dozvěděl, že sloni přinášejí štěstí. Tudíž do kriminálu nemělo cenu vůbec nic jiného než slony vymýšlet. Nevím, zda měl Václav o slonech stejnou informaci jako já, ale na jejich hojný výskyt ve své cele si nikdy nepostěžoval."

CELÝ TEXT

"K těm konkrétnějším vzpomínkám patří Mikuláš, kdy Havel jednoho roku vozil skupinu čertů a andělů, nejspíš v roce ʼ77 nebo ʼ78, od roku 1979 byl ve vězení. Nikolaj Stankovič byl Mikuláš, jeho žena Olinka, Kuba Němec, moje sestra a já jsme bývali čerti, David Němec anděl. Vtipkovali jsme, že Havel je Lucifer. Nastupoval do auta ve Vlašské ulici, kde jsme tehdy bydleli, a čerti – pamatuji mého otce – řinčeli řetězy do obličejů estébáků, kteří na náš průvod dohlíželi, snad kontrolovali i občanky. Jejich auto tvořilo poslední vůz našeho o to početnějšího konvoje, který objížděl rodinu Bendových, Němcových, Daníčkovu a další."

CELÝ TEXT

"Dlouho jsem ale příliš nevěděl, jak Havel vypadá, jen jsem tušil, že má knír a nosí bundu parkra, neboť jsem snad někde možná zahlédl jeho fotografii. Pamatuju si, že přesnější podobu jsem pak získal až z krátkého interview v nějakém pořadu západoněmecké televize, kterou jsem jako chlapec z pohraničí, když jsem byl doma u rodičů, sledoval: myslím, že to mohlo být v nějakém magazínu z exotických zemí a mohlo se to jmenovat Stimmen aus Prag. A mám takový pocit, že tam mohl vystupovat i Ludvík Vaculík a Václav Benda a Jiří Dientsbier a z Vídně možná Pavel Kouhout, a ti se všichni vyznačovali, jak známo, tím, že měli knír, což na mě udělalo dojem, který se mi v té době ještě umocnil zjevem Lecha Wałęsy, který ovšem měl ten knír opravdu pořádný, polsky bohatýrský, což nejspíš odpovídalo rozdílu v síle protestního hnutí v obou bratrských zemích."

CELÝ TEXT

"Takže z jakési mlhoviny představ o existenci lidí, kteří mě tak zajímali a dalo by se bez nadsázky říct, že byli mými hrdiny, ale chyběla jim přesnější tvář, se nějakou dobu vynořoval především knír. Knír a pak jakási disentská aura, k níž patřila zapálená cigareta a dosti rozevlátá kštice (zajímavé je, že mezi českými disidenty bylo tak málo lidí plešatých... V Polsku měli Jacka Kuroně, tam ale měli všechny možné typy, u nás opravdu nevím). Tato nevědomost či spíš nejistota trvala nějakou dobu, možná několik let, kdy jsem se občas, třeba ve Slavii, slídivě rozhlížel kolem sebe, podoben mladému tajnému příslušníkovi, a hledal někoho, kdo se podobá mojí představě Václava Havla. Naštěstí jsem tím nikoho z potenciálních Havlů neobtěžoval."

CELÝ TEXT

"Dneska taky přijela návštěva, která vypadala celkem slibně. Objevil se Saab, kterej měl asi děravej vejfuk, protože dělal pěknej randál. Byl to takovej ten Saab, co vypadá jako krysa, víte, takovej ten starší model, ne ten novější, jak vypadá jako lednička, a z něj vystoupili dva chlapíci, jeden velkej a druhej malej. Oba dva vypadali skoro stejně, teda až na to, že jeden byl velkej a mohutnej a černovlasej a druhej byl malej, hubenej a zrzavej. Oba dva ale měli velkýho kníra, dlouhý vlasy, džíny do zvonů, džínový bundy a sluneční brejle, co nosej piloti ve filmech. Ten malej myslím měl kolem krku nějaký korále, to si ale nejsem jist."

CELÝ TEXT

"Ten velkej se hned začal handrkovat s fízlama, ti začali do vysílaček křičet „Sodík 1, Sodík 1, je tu Landovský s Havlem, co máme dělat, přepínám,“ a vypadali trochu nervózně."

CELÝ TEXT

"Jeden z posledních nezapomenutelných výletů s tatínkem byl výlet k Havlům na Hrádeček. Bylo to na podzim roku 1977, kdy jsem tam byla v neděli dopoledne, uprostřed louky spolu s Gábinou Fárovou zatčena, unesena policejním autem a poté podrobena výslechu na policejní stanici v Trutnově. Bylo mi tehdy patnáct let, Gábině o rok míň."

CELÝ TEXT

"Tady bylo tolik osobností a tolik prapodivných a zvláštních lidí, kteří ještě tolik nedocházeli k nám na semináře, takže vidět pohromadě zjevy jako je Vráťa Brabenec, nebo Pavel Zajíček a takové lidi, to byla strašná síla. Ale všiml jsem si samozřejmě, a to by mě určitě i upozornili, že je tedy ten Václav Havel, protože on měl už tenkrát postavení."

CELÝ TEXT

"M: Tak já ti něco řeknu. Ti zasraní komunisti ti nechaj leda takovej kousek pole, že mouka z něho ti vystačí leda na měsíc. Nebo na tři. Nejsem – (škyt) agronom. A víš, co bude následovat po tom, ty vole? (pauza) Ko-mu-nis-tic-ký rohlíky. Budeš muset jít do krámu a žrát komunistický rohlíky.

S: Ne. To ne. (pauza) Mohla bych jít do Tuzexu, prostě nakupovat v Tuzexu.

M: V Tuzexu, ty vole, chleba ani rohlíky nemaj. Nemá to řešení.

S: Ale maj tam knäckebrot, dal by se tam kupovat třeba knäckebrot.

M: Knäckebrot je hnusnej a objektivně nepoživatelnej, asi jako krupková polívka.

S: Moje sestra ho neobjektivně s chutí požívá už roky. Je tam ještě něco? (sáhne na lahev) Teda ne že bych už nebyla nametená. Za chvíli budu regulérně ožralá a přijdou ty jejich rumunský psi a sežerou mě.

M: Já jsem taky připitá. Nesežerou, my jim nechutnáme. Na, dej si ještě. Hele, prostě se z toho nevymkneš, nemá to řešení, budeš žrát komunistický rohlíky, všichni žereme komunistický rohlíky, i Havel žere komunistický rohlíky."

CELÝ TEXT