Dívčí sen

Roku 1905 obdržel architekt Jan Kotěra (1871–1923) prestižní zakázku na stavbu Národního domu v Prostějově. Byla to první rozsáhlejší stavba, jejíž projekt nebyl prostorově omezen. K realizaci interiérů přizval své generační druhy a přátele, kteří již měli s prací pro architekturu zkušenost: bratry Vojtěcha (1884–1968) a Stanislava Suchardovy (1866–1916), Františka Kyselu (1881–1941), Frantu Anýže (1876–1934)a Jana Preislera. Úkolem Preislerovým bylo vyzdobení dvou protilehlých supraport vestibulu divadla. Jan Preisler vytvořil obrazový diptych s názvy Sen dívky a Sen jinocha. Oba dva rozměrné obrazy jsou nyní součástí expozice Muzea Prostějovska. Jejich, svojí bezprostředností a novostí myšlenky působivější třetinové studie, jsou uloženy v Západočeské galerii v Plzni (Sen jinocha) a v Muzeu umění Olomouc (Sen dívky). Ideová náplň obou obrazů deklaruje svobodomyslnost a otevřenost moderní české společnosti, respektující rovnost obou pohlaví a nevyhýbající se decentně deklarované erotice a vitalismu. Obraz Sen dívky měl původně představovat koupající se dívčí akt. Zamýšlený koncept však umělec v průběhu prací na diptychu pozměnil tak, že do středu kompozice umístil hrdě a trochu vyzývavě stojící bosou dívku ve žlutých šatech, symbolizujících barvu slunce, květin a jasu. Celý výjev se svojí bohatě strukturovanou symbolikou působí, jakoby byl rozvinutím tématu, které Preisler zvolil již při práci na nástěnném obrazu pro supraportu Okresního domu v Hradci Králové (1903–1904). Do krajiny, připomínající Preislerovo rodné Berounsko, s vápencovými skalami a plody obtěžkanými stromy, umístil skupiny dívek a jinochů, snících, vzhlížejících, sklízejících plody. Vše je pak ponořeno do stříbřitých tónů pastelových barev podtrhujících pohádkovou atmosféru celého výjevu.