Ideálním a moderním prostředkem k objevování a dokumentaci nově nalézané estetiky světa periferií, skládek a zasutých zákoutí, který tak rádi vyhledávali autoři Skupiny 42, se stala mimo jiné i fotografie. Rychlá fotografická technika mohla přinést „tolik zázračných překvapení“, o kterých hovořil teoretik skupiny Jindřich Chalupecký (1910–1990). Jediným, ale zato významným fotografem ve Skupině 42 byl Miroslav Hák. Již jako pětadvacetiletý prokázal cit pro poetické vidění světa a vnímavost pro náhodná setkání nesourodých elementů, když zazářil na Mezinárodní výstavě fotografie v Mánesu v roce 1936. Právě v jeho tvorbě najdeme snímky pražských dvorků, libeňského plynojemu či záběry smíchovských zdí. Anebo fotografie „oběšených šatů“ (Ve dvoře, 1943), které v mnohem souzněly s poetikou veršů Josefa Kainara (1917–1971), dalšího člena Skupiny 42, který v básni Stříhali dohola malého chlapečka popisuje podobně poetický výjev: „sedává v kavárně pod svými kabáty // jako pod mladými oběšenci“