Portrét Jana Zrzavého

Malíře a portrétovaného, rovněž vynikajícího umělce, pojilo hluboké přátelství, které přerušila až smrt jednoho z nich. Kubišta zemřel v listopadu 1918 na následky onemocnění španělskou chřipkou. Jejich přátelství však byla sudičkami předurčena velmi krátká doba, neboť období jejich intenzivních setkání trvalo jen něco málo přes jeden rok (od podzimu 1911 do jara 1913), kdy Kubišta z existenčních důvodů nastoupil jako důstojník k pevnostnímu dělostřelectvu v Pulji. Pak propukla první světová válka a oba umělci se setkali už jen dvakrát. Druhé setkání, pár dní po válce, bylo posledním… Z válečného období se zachovala Kubištova korespondence, při jejíž četbě se stáváme téměř intimními svědky jejich neobyčejného vztahu, plného úcty a respektu k tvorbě toho druhého. Období, kdy se mladí malíři stýkali prakticky denně, bylo pro ně umělecky mimořádně důležité a plodné. Jan Zrzavý (1890–1977) maluje Kázaní na hoře (1912), Melancholii a Zátiší s konvalinkami (1913) a Kubišta, vzdorujíc existenčním strázním, uzavírá celou řadou obrazů své vrcholné období. Mezi stěžejní práce patří i mimořádně působivé plátno Podobizna Jana Zrzavého. Jeho přísná kompozice podtrhuje soustředěnost a vážnost Zrzavého tváře. Kubišta Zrzavého ale nezobrazil jen jako přemýšlivého přítele, neboť zároveň se pokusil v jeho portrétu ztvárnit svoji utkvělou představu umělce-myslitele. A tak se v obraze nadosobní rovina prolíná s rovinou osobní: „Obsahovým centrem obrazu je hlava, vtěsnaná do sestavy trojúhelníků, kterou doplňuje symbolický obrazec pravidelného pětiúhelníka, jehož rozpětí je totožné s šíří hlavy. Číslo pět, které se váže k mužskému principu, je od pradávna spojováno se spasitelem, jímž obrazně řečeno v té době Zrzavý pro Kubištu byl.“ (Mahulena Nešlehová: Bohumil Kubišta, Praha, Odeon 1994) Přitom polopostava Zrzavého je jakoby prostoupena barevným fluidem vytvořeným velmi sugestivní orchestrací žlutí a modří. Do kontrastu se sedící postavou Zrzavého pak Kubišta v pravé části zadního plánu obrazu postavil zátiší s drapérií, které je naopak podané v tlumeném, barevně velmi vytříbeném akordu hnědí a zelení. Tu vidíme, že Kubišta chápal barvu jako nositelku symbolických obsahů, které pro nepoučeného diváka mohou být mnohdy jen stěží anebo jen částečně srozumitelné. Žlutá, vyzařující ze Zrzavého hlavy, symbolizuje ideu absolutna, kterou podporují hluboké modře, měnící se ve styku se žlutěmi v odstíny přízračných zelení, které dodávají portrétovanému ráz až mystického vzezření. Škála hnědí, rozehraná v zátiší, odkazuje k dualismu pozemského bytí a volnosti myšlenky. Symbolické použití barvy, uplatněné se svrchovanou malířskou jistotou jdoucí ruku v ruce s matematicky promyšleným kompozičním řešením, tak činí z podobizny přítele obraz neobyčejné, byť na první pohled poněkud zdrženlivé krásy.