Reliéf

Hugo Demartini se v 60. letech minulého století výrazně podílel nejen na podobě českého informelu a neokonstruktivního umění, ale také na počáteční fázi land artu a akčního umění. První náznaky Demartiniho budoucí progresivní orientace naznačují již práce z let 1956–1958, kdy svou pozornost stále intenzivněji obracel od plně budovaného objemu k jeho postupné dematerializaci, a to zejména v rámci dialogu s tradičními postupy reliéfní plastiky. Jakousi krajní mez těchto snah pak představovaly barevné papírové koláže z roku 1958, které lze de facto vnímat jako extrémně nízké reliéfy s téměř nulovým plastickým rozponem. Od těchto prací již nebylo tak daleko k prvním realizacím informelního charakteru, které autor označoval pojmem strukturální reliéfy. V jeho dílně vznikaly od roku 1960 až do roku 1963. Jejich základem byl nejprve probíjený plech, následně otisknutý do hlíny a potom odlitý do sádry, uzavřené na závěr patinou. Tímto postupem Demartini definitivně opustil klasické pojetí reliéfu a vydal se směrem k dalšímu experimentování, opřeném o dosažení „nulového stavu sochařství". V následujících letech (1961–63) vznikla v umělcově ateliéru důležitá řada Červených reliéfů, v nichž zkoumání vztahu mezi sochařsky pojímanou plochou a její dematerializací je vedeno v duchu geometrické organizace plochy – prostoru. Otiskováním jednoduchých elementů (např. krabičky, kousky latí) vzniká nejen vizuálně dramatická struktura, ale také dojem pohybu. Napětí mezi statickým a dynamickým, mezi reálným a iluzivním, se stalo v následujících letech pro autora ústředním tématem, které rozvinul v řadě reliéfů vznikajících od roku 1964. Do jisté míry ještě uvolněná struktura Červených reliéfů je v nových pracích upevněna rastrovou organizací plochy reliéfu, jenž nabývá na objemovosti použitím tak elementárního prostorového útvaru jakým je koule nebo její část, jak to výstižně dokládá vystavený Reliéf z roku 1964. Tímto postupem sochař překročil „nulový stav“ a zároveň objevil nové možnosti artikulace dobově aktuálních sochařských výzkumů. Důsledný postup vpřed pak dovedl Huga Demartiniho koncem 60. let k dalším objevům v oblasti interakce mezi plastikou a prostorem v podobě Prostorových objektů z chromovaného plechu, v nichž se podivuhodně odráží okolní realita.