Opuštěná Ariadna

Secesní plastika Opuštěná Ariadna z roku 1903 patří v českém sochařství k základním dílům, předznamenávajícím posun ve vývoji žánru. Josef Mařatka, který na AVU v Praze získal v letech 1896–1898 u Myslbeka kvalitní základ v naturalistickém pojetí lidské postavy, dále zhodnocoval a prohluboval ve své práci vztah formy a obsahu. Pařížské Mařatkovo školení u Augusta Rodina, jehož se stal na přelomu století přímým žákem a také asistentem, zásadně ovlivnilo další rozvoj jeho tvorby. Zprvu pod Rodinovým vedením vytvářel plastické studie rukou a nohou a souborem ženských aktů z let 1902–1903 pak přinesl v českém sochařství novou kvalitu osvobozenou od naučených postojů ke kompozici. Motiv z antické báje, v němž dcera krétského krále Mínoa odloučená osudem od milovaného Thésea se žalem utrápí k smrti, vyjádřil autor v plastice ženského aktu, plném napětí, citové trýzně a bolesti. Ztvárnění motivu je prosté popisnosti, socha představuje zcela svobodné pojetí aktu. Pomůckou byly autorovi kresby těla v pohybu, v nepravidelných rytmických křivkách. Dynamická křivka sochy Ariadny, docílená uzavřeným obloukem prudce sehnutého těla opírajícího se o skálu, je výkřikem zoufalství, nenaplněnosti, prázdnoty. Formální myšlenka prázdného prostoru v uzavřené obrysové linii ženského těla, tzv. „vnitřního“ sochařského prostoru, je považována za nový radikální a moderní výraz secesního symbolismu. Mařatkova neopakovatelná umělecká individualita se zde opírá o intuici a vnitřní nutnost vyjádření, zcela v souladu s myšlenkou „nové krásy“ vyjádřené F. X Šaldou v jeho slavném eseji Nová krása z roku 1903.