Hlava krále

K neucelenějším autorským malířským kolekcím českého poválečného umění ve sbírce Muzea umění patří soubor obrazů od Jana Kotíka. Základ kolekce tvoří tři obrazy z období autorova působení ve Skupině 42, která vznikla za války a zanikla v roce 1948. Tento kmenový soubor byl v první polovině 90. let rozšířen o další obrazy, které reprezentativně zastupují pozdější proměny Kotíkovy malby v rozmezí od konce 50. let až do 80. let minulého století. Přínos Kotíkovy tvorby pro české poválečné umění začal být postupně náležitě zhodnocován až po roce 1989. Příčin poměrně pozdního docenění jeho tvůrčích kvalit bylo několik. Kromě ideologických důvodů sehrála svou roli také jistá nonkonformnost Kotíkovy osobnosti, provokující často i jeho kolegy z avantgardního okruhu. Kotík byl totiž vždy svůj a zároveň měl mimořádně vyvinutý čich pro vše nové, co takříkajíc viselo ve vzduchu. Už ranými obrazy s civilistní tematikou se odlišoval od svých souputníků ze Skupiny 42 (za všechny členy jmenujme malíře Františka Hudečka /1909–1990/, Františka Grosse /1909–1899/ a sochaře Ladislava Zívra /1909–1980/). V padesátých letech, kdy oficiální umění ovládala doktrína socialistického realismu, byl pak jedním z těch, kdož nadále zůstali věrni modernímu umění. V šedesátých letech byl Kotíkovi vytýkán názorový kosmopolitismus, případně neestetičnost jeho tehdejší malby, která se nám ovšem dnes jeví jako skutečně krásná. Plátno Hlava krále je vynikající ukázkou umělcova přechodu od civilistní tematiky čtyřicátých a počátku padesátých let ke svébytné podobě gestické malby, které se malíř věnoval od závěru padesátých let až téměř do poloviny následujícího desetiletí. Vedle toho obraz doslova prosycený radostí z uvolněné malby zpřítomňuje jakýsi názorový protipól k existenciálním podtextům strukturálních projevů Jana Koblasy (*1932), Aleše Veselého (*1935), Mikuláše Medka (1926–1974) a Roberta Piesena (1921–1977).
Druhou skvělou ukázkou Kotíkova neutuchajícího experimentátorství v průběhu 60. let, které ho neopustilo ani po odchodu do německého exilu v roce 1969, je objekt Prostorová malba. Jak naznačuje název, v této netradiční práci malíř dokázal lapidární energické gesto jedinečně převést do prostoru, čímž zpochybnil kánon tradičního závěsného obrazu.