Kojící Madona

Neapolské malířství 17. století je pro svou expresivitu, živost a pestrost forem jednou z nejzajímavějších kapitol italského barokního umění. V Neapoli se střetávalo velké množství politických, obchodních a kulturních vlivů nejen z celé Itálie, ale také z Francie, Španělska a Flander, které se výrazně odrážely v místním umění. Také tvorba neapolského malíře Bernarda Cavallina v sobě zahrnuje celou řadu inspiračních zdrojů syntetizovaných do jedinečného uměleckého jazyka. Jeho bravurní práci s barvou a světlem můžeme obdivovat na olomouckém obraze Kojící Madona. Toto téma se objevuje v křesťanském umění již od raného středověku zvláště na byzantských ikonách a jeho obliba se znovu vrací v období baroka, kdy kulminuje mariánská úcta. Cavallino se ztvárnění tohoto mystického tématu zhostil s velkou vroucností a intimitou, plátno v sobě skrývá silný emocionální náboj. Matka Boží svým naléhavým pohledem navazuje s divákem velmi osobní vztah a vybízí jej k vnitřnímu dialogu, zamyšlení nad vlastním příběhem.