Po skončení třicetileté války nastaly pro český národ podle Alfonse Muchy kruté chvíle. Rekatolizace, centralizace a germanizace vyvrcholily v 18. století za Marie Terezie a Josefa II. Po období největšího politického a jazykového útisku však přichází české národní obrození.
Pražané bojovali ze všech sil za obnovení kulturní i národní svébytnosti. Koncem 19. století vznikla skupina pokrokové mládeže Omladina. Hnutí bylo obviněno z velezrady a při procesu z roku 1894 stanulo před soudem 76 osob, z nichž 68 dostalo úhrnem 96 let vězení. Byli mezi nimi i pozdější představitelé politického a kulturního života jako Alois Rašín, Karel Stanislav Sokol, Stanislav Kostka Neumann a jiní.
Obraz zachycuje posvátnou slovanskou lípu, předlohou byla Alfonsi Muchovi skutečná lípa na Žambersku, v jejíž rozsoše sedí matka Slavie. Před ní klečí mládež slibující věrnost národu a vzájemnou soudržnost. Vlevo v pozadí stojí stařec s mohutným šedým knírem – postava z dějin Srbska připomínající, že obdobné hnutí existovalo také v této zemi. Vpravo přísahá člen Sokola.
Detaily obličejů přísahajících postav nejsou dokončeny, aby se tak Alfons Mucha vyhnul portrétování politiků své současnosti. V letech 1925 a 1926, kdy tento obraz maloval, také vyvrcholila kritika jeho díla a je pravděpodobné, že roztrpčení z urážek nedovolilo Muchovi obraz dokončit.
Propracována je jen spodní část obrazu: vlevo je dívka hrající na harfu a má podobu Muchovy dcery Jaroslavy, vpravo je chlapec, který má tvář malířova syna Jiřího. Jejich druzi a družky zosobňují mládí – budoucnost národa. Podle Alfonse Muchy jen ten národ, který zná dějiny a kořeny svého původu, může žít a pracovat pro přítomnost i budoucnost. Vpravo starý guslar zpívá o slavných činech předků a mládež naslouchá. Úplně vpravo vidíme svastiku – symbol slunce v pohybu, který byl uctíván starými Slovany i jinými pohanskými národy.