Tóny klinické smrti

František Skála (*1956), člen někdejší skupiny Tvrdohlaví, patří již od poloviny 80. let 20. století mezi významné osobnosti naší umělecké scény. Výstřední asambláže, objekty i sochy vytváří převážně z recyklovaných průmyslových a nalezených přírodních i umělých materiálů. Pro jeho objekty je charakteristický kontrast mezi použitým, často odpadovým materiálem a precizním řemeslným provedením. Skálova tvorba zahrnuje celou řadu témat, jejichž společným motivem je však život a jeho pomíjivost. Složitě komponovaná asambláž Tóny klinické smrti poukazuje na otázky konečnosti a smysluplnosti lidského počínání, honby za hmotnými statky a hromadění odpadů. Sám Skála se snaží programově odolávat tlaku přetechnizované společnosti, a tak nevlastní auto ani televizi. V roce 1991 se k jeho několika předchozím uznáním za ilustrátorskou tvorbu (např. 1984 a 1989 Nejkrásnější kniha roku) přidala i prestižní Cena Jindřicha Chalupeckého a v roce 2010 Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění.