1936 – 1939

Španělská občanská válka

„Ve Španělsku se ukázalo, že člověk může mít pravdu, a přesto být poražen, že síla může přemoci ducha, že odvaha někdy není svou vlastní odměnou.“
Albert Camus

Španělská občanská válka byla jedním z rozhodujících momentů 20. století. Bitva ideologií a také zbraní. Byl to brutální konflikt, který rozdělil národ.

Přestože boje začaly v červenci 1936, trhliny se formovaly po celá desetiletí. Generálové rebelující proti španělské demokraticky zvolené vládě chtěli zvrátit sociální, kulturní a politické změny.

Z povstání se vyvinul bratrovražedný konflikt, který trval tři roky. Internacionalizace udělala z tohoto konfliktu celoevropský boj mezi fašismem a demokracií. 

Když americký velvyslanec Claude Bowers poznamenal, že právě sleduje generálku druhé světové války, moc se nemýlil.  

Protiletadlové kanóny republikánských loajalistů namířené proti nacionalistickým letadlům.

Příběh se stále vyvíjí

Španělská občanská válka na sebe strhla pozornost historiků, spisovatelů, básníků a filmařů celého světa. 

Až do Frankovy smrti v roce 1975 sestávala psaná historie pouze z propovstaleckých, režimem psaných děl a prací cizích historiků, zejména britských a amerických.

Dnes však španělští historikové znovu píší dějiny svého vlastního národa a vypořádávají se s konfliktem, který zemi poznamenal na desetiletí.

Král v exilu – Alfonso XIII.

Všichni Španělé jsou si před zákonem rovni.

Ústava republiky

Vyhlášení Druhé republiky

V dubnu 1931, po kolapsu sedmileté diktatury generála Miguela Primo de Rivery a po útěku krále Alfonsa XIII., byla vyhlášena první skutečná španělská demokracie.

Pro republikánské a socialistické politiky a pro tisíce venkovských i městských dělníků byl nový režim slibným symbolem modernizace, demokracie a sociální spravedlnosti. Koalice republikánů a socialistů spustila ambiciózní program změn. Pokoušela se o pracovní a agrární reformu, odluku církve a státu a depolitizaci armády.

Lidová fronta

V listopadu 1933 byla zvolena pravicová koalice, která zvrátila reformy předešlých dvou let. V říjnu 1934, kdy do vlády vstoupila polofašistická strana CEDA, vyvolali socialisté stávku. V Asturii vyústila v ozbrojenou vzpouru. Generál Franco ji pomocí africké armády s velkou brutalitou potlačil.

V únoru 1936 vyhrála volby koalice Lidová fronta složená z levicových a republikánských politiků, které vedl Manuel Azaña. Byli připraveni pokračovat v reformách, ale vše se mělo náhle změnit. 

Premiér Manuel Azaña

„Zkonsolidujeme demokracii.“

Manuel Azaña

Manuel Azaña

Manuel Azaña byl jedním z nejvýznamnějších španělských politiků 20. století. Během druhé republiky byl ministrem války, dvakrát premiérem a během občanské války vykonával úřad prezidenta. Založil politickou stranu Izquierda Republicana a byl hluboce oddán vojenské a vzdělávací reformě.  

Republikánští vojáci se brání proti nacionalistickými rebelům během pouličních bitev v Barceloně, červenec 1936.
Frontové linie jsou načrtnuty: Azaña, Franco a Mola

Převrat

Po volbách v roce 1936 se pravicoví politici a generálové armády začali obávat „bolševizujícího“ vlivu levice. Začali tajně plánovat vzpouru. Členové rostoucího fašistického hnutí Falanga se začali v ulicích střetávat s levicovými aktivisty, politika a společnost se polarizovala a stupňovalo se politické násilí.

13. července byl republikánskými oddíly zavražděn významný pravicový lídr José Calvo Sotelo. Útok byl odvetou za vraždu jejich kolegy poručíka José Castilla. Pro generály, které vedl Emilio Mola, to byla záminka k provedení převratu. 17. července se vzbouřily vojenské posádky v Maroku a revoluce se rychle rozšířila také do samotného Španělska. Politicky, geograficky i vojensky se země rozdělila. 

Není cesty zpět: Franco a Mola 
Franco v poli

Emilio Mola

Emilio Mola byl hlavním stratégem a vůdcem převratu roku 1936. Sloužil v marocké válce a v roce 1930 působil jako velící generál bezpečnosti, což zapříčinilo konflikt s republikány. Spolu s Francem koordinoval a řídil brutální represe v rebely ovládané části Španělska. Zahynul při letecké havárii v roce 1937. 

„Je třeba šířit hrůzu ... bez skrupulí a váhání odstranit všechny ty, kteří nemyslí tak jako my.“

Emilio Mola, červenec 1936

„Fašisté neprojdou! NEPROJDOU!“

Komunistka Dolores Ibárruriová, červenec 1936

Internacionalizace války

Přestože se jednalo o vnitřní konflikt, na výsledku války se významnou měrou podílely mezinárodní jednotky.

Díky smlouvě hlavních světových mocností o nevměšování neměla žádná ze stran konfliktu právo nakupovat ani přijímat válečný materiál. 

Tato smlouva však nebyla respektována. Porušovaly ji hlavně nacistické Německo, Itálie a Sovětský svaz. Ale zatímco republikánská vojska přes sovětskou podporu získávala zbraně a vybavení velmi namáhavě, nacionalisté měli konstantní přísun fašistických zbraní. Bylo to klíčovým faktorem Francova vítězství a zkázy republiky.

Hitler a Franco

Fašistická jednota

Na počátku války poslali Hitler a Mussolini letadla, která přepravovala nacionalistickou africkou armádu z Maroka do Španělska. Byla to jedna z nejvýznamnějších zahraničních intervencí a značně ovlivnila výsledek války. 

Hitler zdraví vojáky německé legie Kondor.
Členové mezinárodní brigády

Mezinárodní brigády

Mezinárodní brigády tvořili dobrovolníci bojující na straně republiky. Rekrutovala a organizovala je Kominterna (Komunistická internacionála). K brigádám a mezinárodním zdravotnickým službám se připojilo více než 35 000 mužů, mezi nimi mnoho exulantů z evropských fašistických diktatur. Většina členů pocházela z Francie, Německa, Polska a Itálie, ale dobrovolníci přicházeli také z Británie, USA a Kanady.  

Douglas Roach (vpravo) s dalším členem brigády Abraham Lincoln 

„Vyhrajete, ale nepřesvědčíte. Vyhrajete, protože máte brutální síly víc než dost, ale nepřesvědčíte.“

Miguel de Unamuno

Teror v týlu

Povstání rozpoutalo teror v obou zónách. V části ovládané rebely byli vězněni nebo popravováni příznivci levice a republikáni. Tyto čistky byly schváleny armádou, která násilí považovala za nutnost k očištění Španělska. 

V republikánské části se zvedla vlna revolucionářského násilí proti domnělým příznivcům povstání: proti velkým majitelům půdy, místním politickým lídrům, průmyslníkům, armádním důstojníkům, kněžím a jiným pravicově orientovaným. 

Bitva o Madrid

V listopadu 1936 se povstalecké armády dostaly až na periferii Madridu. Republikánská vláda byla přesvědčena, že město bude dobyto, a ustoupila do Valencie. Postup nacionalistů však zastavili odhodlaní civilisté a jednotky milic rozhodnuté učinit z Madridu „hrobku fašismu“. 8. listopadu přivítali obyvatelé Madridu 11. mezinárodní brigádu. S pomocí první sovětské dodávky zbraní sehrála brigáda při obraně hlavního města rozhodující roli. 

Po ztrátě svého domova nalezla mladá dívka z Madridu útočiště v kostele.

Pád Malagy a bitva u Guadalajary

7. února 1937 přemohly italské a španělské jednotky nedostatečně bráněné město Málaga na jihu Španělska. Republikáni byli masově zatýkáni a popravováni.

Mussolini byl tímto vítězstvím nadšen a přesvědčil Franca, aby východně od Madridu zahájil ofenzívu dvěma směry. Italské jednotky měly zaútočit na město Guadalajara, podporovány španělskými jednotkami útočícími od Jaramy na město Alcalá de Henares. 

Italy však zpomalovalo nepříznivé počasí a odhodlaný odpor republikánů. 

Když navíc Francova část útoku selhala, rozlícený Mussolini mohl jen s hrůzou sledovat, jak byli jeho promočení vojáci na hlavu poraženi.

„Miliciana“: ženy v republikánské zóně

Ženy v republikánské zóně byly masivně politicky mobilizovány. Vstupovaly do existujících stran, odborů a ženských politických skupin. 

Ženy se také chopily zbraní – miliciana (milicionářka) v modrém overalu se stala typickou představitelkou revoluce a antifašistického odporu. Toto odvážné stržení genderových stereotypů však netrvalo dlouho. Jak válka postupovala, ženy se vracely na domácí frontu, kde pracovaly jako zdravotnice a také v továrnách. 

Loajalistické ženy hlídkují v ulicích.

Severní tažení a bombardování Guernicy

Přes svůj katolicismus zůstalo Baskicko na severu Španělska loajální republice. Když se povstalci přibližovali k Bilbau, německá legie Kondor bombardovala městečko Guernica, které srovnala se zemí.

Baskická morálka byla otřesena a Bilbao padlo v červnu 1937. Republika se pokusila uvolnit tlak útokem na Brunete, ale nacionalisté měli převahu a zatlačili je. Povstalci pokračovali v útoku na sever, kde na konci srpna dobyli Santander. Republikáni odpověděli otevřením fronty v Aragonii s cílem obsadit Zaragozu. Mezinárodní brigády dobyly Quinto a Belchite, hlavního cíle však nedosáhli. Do října povstalci dobyli Baskicko a Asturii. 

Legie Kondor na přehlídce
Muži z legie Kondor
Franco promlouvá ke svým vojákům

Franco

Francisco Franco Bahamonde se narodil v prosinci 1892 ve městě Ferrol, La Coruña. Pocházel z vojenské rodiny a jako mladý voják se účastnil koloniální války ve španělském Maroku.

Patřil ke skupině povstaleckých generálů, kteří v červenci 1936 osnovali a řídili vojenský puč, který vyústil v občanskou válku.

1. října 1936 byl Franco prohlášen generalissimem ozbrojených sil v povstalecké zóně a hlavou nacionalistického státu. Od svého vítězství 1. dubna 1939 Franco vládl Španělsku jako diktátor až do smrti roku 1975. 

Nacionalistické jednotky překračující Ebro

Vojenská akce: z Teruel k Ebru

V prosinci 1937 zahájila republika překvapivý útok na Teruel a město dobyla, ale v únoru 1938 jej Francovy jednotky dobyly zpět. Další operace nacionalistů v Aragonii rozdělila republikánské území na dvě části. Následoval útok na Valencii. Aby zmírnili tlak, překročili republikáni a mezinárodní brigády řeku Ebro. Boj trval tři měsíce, po kterých byla vyčerpaná „armáda od Ebra“ zatlačena zpět za řeku. 

Stažení mezinárodních brigád

Mezinárodní účast do značné míry určovala směr války a také nakonec rozhodla o jejím výsledku.

Na Mnichovské konferenci v září 1938 Británie a Francie obětovaly Československo Hitlerovi. Osud Španělska byl také podřízen appeasementu.

Republika neměla žádnou naději na pomoc od demokratických států, ale premiér Juan Negrín rozhodl o stažení mezinárodních brigád a doufal, že Franco stáhne německé a italské jednotky.

Tento poslední pokus o mezinárodní diplomacii však nebyl vyslyšen. V zimě roku 1938 se Franco zaměřil na Katalánsko. V lednu 1939 vstoupily jeho jednotky do Barcelony. 

„Můžete odejít s hrdostí. Píšete dějiny. Jste legendami. Jste hrdinským příkladem solidarity a univerzálnosti demokracie... Nezapomeneme na vás, a když z olivového stromu míru vyraší listy propletené s vavříny vítězství španělské republiky, vraťte se!“ 

Rozloučení Dolores Ibárruriové s mezinárodní brigádou, říjen 1938

Uprchlíci

Po pádu Katalánska v únoru 1939 se přes hranice směrem do Francie vevalila obrovská vlna uprchlíků. Přes půl milionu republikánských civilistů, vojáků a členů mezinárodních brigád, kteří utíkali před postupujícími Francovými armádami, podniklo tuto nevratnou cestu.

Vyčerpaní a vystrašení uprchlíci byli po překročení hranic vězněni v internačních táborech. Trpěli v příšerných podmínkách. Mnoho z nich zemřelo hlady a na nemoci. Jedním z nejznámějších mezi uprchlíky byl básník Antonio Machado, který zemřel několik dní po překročení hranic a byl pohřben u moře v Collioure. Jedna z jeho nejznámějších básní, „Caminante no hay Camino“ (Poutníku, není cesty) je výstižným vyjádřením pocitu ztráty, odvahy a vykořenění těchto uprchlíků.

Uprchlické rodiny
Španělští uprchlíci ve Francii

Vidíme cestu, na kterou nemůžeme nikdy znovu vkročit. Poutníku, není cesty, jen brázdy na moři.

 Antonio Machado
Nacionalistická vítězná přehlídka

Casadův puč a konec války

V březnu 1939 zahájil plukovník Casado, velitel republikánské centrální armády, chaotické povstání proti vlastní vládě. Veden nespokojeností s politikou nepřetržitého odporu se domníval, že by mohl dojednat mír bez odvety.

Franco jeho návrhy odmítl a Casado byl nucen se vzdát. Dne 27. března vstoupili povstalci do Madridu a o čtyři dny později bylo v jejich rukách celé Španělsko. Dalšího dne ohlásil Franco ukončení bojů.

Občanská válka skončila, ale pro tisíce uprchlíků a vystrašených republikánských civilistů hrůza teprve začala. 

Ženy sledují vítěznou přehlídku nacionalistů.
Poslední zůstává: Franco bude vládnout déle než 30 let
Autoři: Příběh

Dr Maria Thomas, Author & Postdoctoral Researcher
Mike Lewis, CEO & Founder, Historvius.com

Autoři: všechna média
Vybraný příběh může být dílem nezávislé třetí strany a nemusí vždy odrážet názory níže uvedených institucí, které obsah dodaly.
Přeložit pomocí Googlu
Domů
Prozkoumat
V okolí
Profil