Umělecká scéna mladého Československa

Josef Čapek (1887–1945) 

Josef Čapek ve svém díle čerpá inspiraci ze syntetického kubismu, když využívá jeho kompoziční principy. Černošský král je frontální stylizovaná postava sestavená z geometrických tvarů a imitací skutečných struktur, které jsou doplněny několika realističtěji vykreslenými objekty, například dýmkou.

Podobně jako námořníci i král evokuje exotiku, dobrodružství, a neznámé světy, což souvisí s Čapkovým teoretickým zájmem o umění přírodních národů.

Josef Šíma (1891–1971) 

Josef Šíma je výrazná postava českého surrealismu, jelikož většinu své umělecké kariéry strávil ve Francii coby ambasador českého umění. Na přelomu 20. a 30. let 20. století Šíma spolu s básníky Reném Daumalem, Rogerem Gilbertem-Lecomtem a Rogerem Vaillandem založil skupinu Le Grand Jeu (Velká hra), ve které Šíma rozvinul svůj specifický styl nefigurální malby s typickým prosvětlením a charakteristickým dotekem mystiky.

Dobrým příkladem z této doby je obraz Krajina, na kterém v prostoru levitují archetypální tvary evokující ženu a přináší nehmotný dojem, že se nejedná o skutečné objekty, ale spíše o představy zakotvené v našem podvědomí.

Toyen (1902–1980) 

Surrealistická malířka Marie Čermínová, známá pod dvou přezdívkou Toyen, je jednou z nejvýznamnějších umělkyň 20. století. Její tvorba se vyznačuje originalitou a precizností malby, a přesto dokáže v divácích vyvolat neurčité, ale o to silnější pocity neklidu. Objekty klade do znepokojivých, nelogických situací, čímž otevírá prostor pro naše podvědomí. Skvělým příkladem je její obraz Úděs, na kterém se nachází krvácející opeřený objekt a ruce držící se okraje plotu, na kterém jedna ruka chybí, přičemž škvírami v plotu je vidět jen tma.

Temný podtón je pro tvorbu Toyen z 30. let typický.

Jindřich Štyrský (1899–1942) 

Štyrského rozměrná olejomalba Z mého deníku se řadí mezi jeho nejdůležitější surrealistické malby. Ačkoli Štyrský během své kariéry experimentoval s různými styly, nejvíce ho ovlivnil francouzský surrealismus a jeho snaha vyobrazovat náhodné objekty v nečekaných souvislostech.

Důležitou roli hrálo také studium psychoanalýzy Sigmunda Freuda, především pasáže týkající se snů. Štyrský si dokonce vedl deník snů (jak naznačuje název obrazu), ze kterého poté čerpal inspiraci. Také úzce spolupracoval s malířem Toyen.

Joan Miró (1893–1983) 

Kompozice je jedním z velikých obrazů, které Miró v roce 1933 vytvořil v Barceloně. Předcházelo jim deset koláží novinových ilustrací a inzerátů. Na nových obrazech si malíř dodatečně objasňuje vzájemné vztahy prvků malby co do jejich tvarů, barev a začlenění v prostoru.

Obraz Kompozice, který pochází z této série a je součástí sbírky Národní galerie Praha, tuto malířovu snahu zakončuje.

Vincent Van Gogh (1853–1890) 

Obraz Zelené obilí namaloval Van Gogh v červnu 1889 během pobytu v sanatoriu Saint-Paul de Mausole nedaleko Saint-Rémy. Malba zachycuje žloutnoucí pšeničné pole s Alpillským pohořím ve vzdáleném pozadí, domek a vysoký tmavý cypřiš, který kompozici dominuje.

Na rozdíl od ostatních pozdních maleb tato navozuje pocit vyváženosti a klidu. Pastózní a reliéfní technika Goghovy malby ale zůstává.

Henri de Toulouse-Lautrec
(1864-1901)

Obraz At the Moulin-Rouges představuje specifické postavy pařížského nočního života na Montmartru na konci 19. století. Lautrec navázal na tradici francouzské malby zobrazující společenské výjevy. Na rozdíl od realistů se nespokojil s vyobrazením výjevu, v obrazech vtiskl svou osobní zkušenost, ztotožňoval se s lidmi na okraji společnosti.

Jednou z žen z tančícího páru je klaunka Cha-U-Kao.

Za ní stojí zpěvačka chansonů Jane Avril, otočená k divákům zády.

Henri Rousseau (1844–1910) 

Jeho dnes velmi známý obraz Vlastní podobizna s krajinou z roku 1890 představuje tehdy nový způsob vnímání umělce a odráží uměleckou smělost malíře. Prezentuje sám sebe coby vážného muže s paletou v ruce, na které je jméno jeho první ženy Clémence a druhé ženy Joséphine.

Eiffelova věž i balón na obloze jsou atributy oslavující moderní civilizaci, ale v rámci obrazu podtrhují hlavně výtvarníkovo sebevědomé stanovisko.

Claude Monet (1840–1926) 

V roce 1874 se Monet usídlil v Argenteuil. Zde, na zahradě svého domu, našel inspiraci pro mnoho svých obrazů, jako jsou Dámy v květinách, na němž Monet zachytil kvetoucí keř, do kterého jsou zcela integrovány dvě ženské postavy – malířova manželka Camille a její přítelkyně.

Jsou zcela pohlceny záplavou květů, která zaplňuje celé plátno.

Malíř zachytil téma v daném okamžiku a světle.

Georges Braque (1882–1963) 

Zátiší s kytarou 1921 je jedním z děl z Braqueova cyklu Krbů, tedy zátiší určených na krbové římsy. Cyklus Krby je jedním z jeho nejvýznamnějších počinů. V roce 1918 se věnoval předválečnému syntetickému kubismu. Zůstal však věrný své předchozí struktuře malby, přestože ji uvolnil a zbavil přísných pravidel kubismu.

To je zjevné také na propracovanosti obrysů barevných ploch, které diváka zaujmou svou ladností a jemností.

Norbert Grund (1717–1767) 

Dáma na houpačce se spolu se svým protějškem Tanečnice menuetu (inv. č. O 349, vystaveno ve stejné místnosti) řadí mezi nejzářnější příklady ozvěny francouzského galantního žánru v Grundově tvorbě. Malíř zde zachytil oblíbený motiv houpačky – dámu v červených šatech houpe její společnice, zatímco gentleman drží botu, která ji sklouzla z nohy.

Obvyklý skrytý erotický význam je utlumen, ačkoli stafáž si zachovává povahu humorného příběhu – po skončení zábavy se společnost pustí do připraveného občerstvení – podobně jako putto na vysokém soklu u vchodu do parku.

Lehký opar a chladnější tóny jen s několika koloristickými akcenty již ukazují na postupné pronikání klasicismu do malebné atmosféry rokoka, která se projevuje koketním půvabem postojů útlých postav, jejichž začlenění do prostoru a spojení s vegetací a terénem však není příliš jisté.

Oskar Kokoschka (1896–1980)

Obraz Karlův most v Praze (1934) patří do série nejranějších výjevů Prahy, jak je Oskar Kokoschka zachytil během působení v Praze mezi lety 1934 a 1938. Karlův most v Praze zobrazuje pohled z nábřeží Kampy přes Vltavu na Karlův most a Staroměstské náměstí, kterému vévodí kostelní věže.

Celkové provedení malby se vyznačuje lehkou barevnou expresí.