Celebrating what would have been the 80th birthday

Pocta Václavu Havlovi
je vyjádřením úcty člověku, který se mimořádným způsobem zasloužil o svobodu a demokracii, jeho literárnímu dílu i celoživotnímu úsilí o dodržování lidských práv ve světě.


Jde o virtuální obdobu výstavy připravované Městskou částí Praha 6, Knihovnou Václava Havla a společností Post Bellum na 5. října – 18. prosince 2016 v pražských Dejvicích.

Václav Havel

5. října 1936 – 18. prosince 2011

Dramatik, spisovatel, esejista a filozof, obhájce lidských práv, mluvčí Charty 77, vězeň svědomí, vůdčí osobnost politických změn v listopadu 1989, československý a poté český prezident, světový politik, angažovaný občan.

Byla to doba velkého vzrušení, velké radosti a zároveň obav a strachu, jak všechno dopadne.

Václav Havel o roce 1968, Listy č. 3/2008

Nebyla to doba alternativních konceptů, nikdo nepřicházel s novým modelem společenského uspořádání, s jinou doktrínou či ideologií. Byla to spíš vzpoura proti jsoucímu, proti zkostnatělým mechanismům světa, proti ztuhlé politice studené války, proti byrokracii. A měla i svůj poetický přídech.

Václav Havel o roce 1968, Listy č. 3/2008

Vždycky jsem říkal, že jste byl spolutvůrcem atmosféry, v níž jsem se v mládí formoval a která mě ovlivňovala. Rád to při této příležitosti znovu opakuji.

Dopis Václava Havla Jiřímu Suchému k 80. narozeninám, Hrádeček, 3. srpna 2011

ABC za Wericha bylo jakýmsi dozvukem Osvobozeného divadla, a já měl to štěstí, že jsem stihl – v hodině vskutku dvanácté – vdechnout ještě něco z jeho atmosféry. Tam jsem pochopil a mohl „zevnitř“ denně pozorovat, že divadlo nemusí být jen podnikem k předvádění her, respektive mechanickým součtem her, režisérů, herců, biletářek, sálu a publika, ale že může být něčím víc: živoucím duchovním ohniskem, místem společenského sebeuvědomování, průsečíkem silokřivek doby a jejich seismografem, prostorem svobody a nástrojem lidského osvobozování; že každé představení může být živou a neopakovatelnou sociální událostí, přesahující dalekosáhle svým významem to, čím se na první pohled zdá být.

Václav Havel: Dálkový výslech. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, Rozmluvy, 1986

Mně se o Milošovi ve vězení často zdálo. A vysvětluji si to tak, že někde v mém podvědomí musel dřímat pocit, že on dobyl svět, stal se světoznámým filmovým režisérem a já jsem bídně skončil jako zkrachovanec ve vězení. A kontrast našich životních osudů zřejmě způsobil, že mě pořád strašil ve snech. Už mě tím rozčiloval.

Rozhovor Václava Havla pro Českou televizi, Prezident a režisér, 15. listopadu 1994

A začalo se dít tolik věcí a posléze to začaly i oficiální struktury přeci jen brát na vědomí a vyrovnávat se s tím, takže nakonec ty pohyby vyústily v pražské jaro.

Rozhovor Václava Havla pro Českou televizi o alternativní kultuře z 22. listopadu 2001

Léta šedesátá měla svou zvláštní atmosféru a duchovní étos. Dorůstala a do veřejného života vrůstala generace, která v dospělém věku nezažila druhou světovou válku, generace, jejíž příslušníci aktivně neprožívali válku studenou a měli proto jiný, čerstvý pohled na svět. Doba měla svůj styl, svou módu, dodnes je nezaměnitelná i ve svém vizuálním odkazu. Já jsem byl ve věku, v němž jsem to velmi intenzivně zakoušel, a dokonce se na tom určitým způsobem podílel, protože v šedesátých letech se hrály mé první hry, které se z Prahy rozšířily do světa.

Václav Havel o roce 1968, Listy č. 3/2008

Vzpomínám si, že můj kamarád herec Jan Tříska tehdy říkal: „To je tak krásné léto, to nemůže dobře skončit.“

Václav Havel o roce 1968, Listy č. 3/2008

Co je to vlastně „paralelní kultura“? Nic víc a nic míň než kultura, která z těch či oněch důvodů nechce nebo nemůže nebo nesmí zasahovat veřejnost těmi médii, která řídí státní moc, což jsou v totalitním státě všechna nakladatelství, tiskárny, výstavní síně, koncertní a divadelní sály, vědecké ústavy atd. Tato kultura tudíž využívá jen toho, co zbývá: psacích strojů, soukromých ateliérů, bytů, stodol a podobně.

Václav Havel: Šest poznámek o kultuře, esej, 1984

Tam, kde je totálním ovládnutím společnosti totálně potlačen její vnitřní diferencovaný rozvoj, je zcela zákonitě na prvním místě potlačena kultura.

Václav Havel: Dopis Gustávu Husákovi, 1975

Obhájí-li si divadlo své právo na pravdu ničím nezprostředkovávanou, začíná ho nutně politický zájem pociťovat jako svého potenciálního nepřítele.

Václav Havel: Zvláštnosti divadla, esej, 1968

Řevnivost, zloba, prestižnost, chorobná soutěživost jakoby patřily spíš do éry svobody. Ale v situaci, kdy jsme všichni vystaveni tváří v tvář společnému nepříteli, který může kteréhokoliv z nás kdykoli čapnout a kterýkoliv z nás může potopit kteréhokoliv jiného, panovala solidární atmosféra, kdy i lidé, kteří spolu pramálo souhlasili a byli velmi rozliční, se vzájemně kryli, vzájemně si pomáhali, cítili spolu, stáli jeden za druhým.

Rozhovor Václava Havla pro Českou televizi, Dějiny samizdatu, 13. února 2003

Divadlo je a vždycky bude menšinový žánr, většina se kouká na televizi. Nicméně menšina, která se zajímá o divadlo, je ta, která posléze ovlivňuje život té většiny.

Rozhovor Václava Havla pro Českou televizi, pořady o divadle z 22. května 1997

LOCKIT: Tak Mary, a od tohoto okamžiku má naše organizace pod kontrolou prakticky celé podsvětí!

LOCKITOVÁ: Dalo to fušku, viď?

LOCKIT: Získat kontrolu nad londýnskou policií byla proti tomu hračka!

LOCKITOVÁ: Stejně to je zvláštní, Bille: nikdo o naší organizaci neví a všichni jí slouží!

LOCKIT: Kdo neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp! Dobrou chuť!

Václav Havel: Žebrácká opera, divadelní hra, 1972

Divadlo je v dnešní odlidšťující technické civilizaci jedním z důležitých ostrovů lidské autenticity, tedy přesně toho, co je třeba – nemá-li to s tímto světem dopadnout špatně – dnes všestranně chránit a pěstovat. Vždyť návrat nezaměnitelné lidské subjektivity, konkrétní lidské osobnosti a jejího konkrétního lidského svědomí, je přesně tím, co tento svět megamašinérií a anonymních megaaparátů potřebuje.

Poselství Václava Havla k Mezinárodnímu dni divadla, 27. března 1994

Kdo se bere příliš vážně, stává se brzy směšným, a kdo se dokáže trvale vysmívat sám sobě, nemůže skutečně směšný být.

Václav Havel: Anatomie jedné zdrženlivosti, esej, 1985

Ohniskem a motorem podpory z exilu u nás byl Vilém Prečan se svým dokumentačním střediskem. Ten vykonal neskutečnou práci, přes něj šla všechna korespondence, on ji distribuoval, rozmnožoval texty, posílal příslušným adresátům, zásoboval Chartu knihami. Přes něj též putovala má korespondence se Škvoreckým, rukopisy a tak dále.

Rozhovor Václava Havla pro knihu Michala Schonberga o Josefu Škvoreckém z 23. června 1995

Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

Václav Havel: Dálkový výslech. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, Rozmluvy, 1986

Sixty-Eight Publishers byla hlavní instituce, která udržovala kontinuitu svobodného ducha, svobodné literatury, svobodného myšlení. Byla to práce nesmírně obětavá a sloužící vlasti. A když jsem byl na státní návštěvě v Kanadě a viděl to na vlastní oči, jen vzrostl můj obdiv, v jakých skromňoučkých podmínkách vydávali víc knih než u nás velké nakladatelské domy se stovkami zaměstnanců.

Rozhovor Václava Havla pro knihu Michala Schonberga o Josefu Škvoreckém z 23. června 1995

Je věcí základní, řekl bych přímo všelidské solidarity, že musíme být schopni tu a tam přijmout někoho, kdo je v tísni, kdo odněkud prchá. Zvlášť když prchá před válečným konfliktem, bídou, utrpením. Musíme mu umět i nějak pomoci. Není možné, abychom stále chtěli od někoho, aby nám pomáhal, a sami nebyli schopni pomoci nikomu a ohrnovali nos nad těmi, kteří jsou na tom v tuto chvíli hůř než my. Byly doby, kdy ani my jsme na tom nebyli dobře.

Rozhovor Václava Havla pro Lidové noviny, Jde o dobré regionální klima, 18. dubna 1994

Ten, kdo si je jist svou identitou, se nebojí jakékoli otevřenosti. O identitě mluví především ti, kteří si nejsou jisti identitou vlastní.

Rozhovor Václava Havla pro Berliner Zeitung a švýcarskou televizi z 21. července 1998

Není, jak známo, identity bez kontinuity. Chceme-li být dobře sami sebou, musíme mít určitý názor i na to, čím jsme byli, anebo o tom aspoň něco vědět. A co je nejdůležitější: měli bychom rozumět těm nejlepším hodnotám a ideálům, které v prostředí našeho domova vznikly, vědomě na ně navazovat a rozvíjet je způsobem odpovídajícím dnešnímu světu. Takových hodnot je v našem případě dost: od osobitého demokratismu českého prostředí, přes jeho realismus, vůli k míru a pokojnému řešení sporů, až po masarykovský humanismus, kterému otázka česká byla vždy především otázkou lidskou a který všechny politické imperativy odvozoval od imperativů mravních.

Projev Václava Havla ke státnímu svátku České republiky, 28. října 1995

Stát si společnosti, národy, občané netvoří jen pro to, aby je chránil proti vnějšímu nepříteli, proti kriminalitě nebo proti nespravedlnostem – stát existuje i proto, aby v některých dalších věcech chránil společnost před ní samotnou.

Václav Havel: Hovory v Lánech, Český rozhlas, 28. února 1993

Ať se zamýšlím nad kterýmkoli problémem dnešní civilizace, vždycky nakonec narazím na téma lidské odpovědnosti.

Projev Václava Havla při převzetí čestného doktorátu Harvardské univerzity, 8. června 1995

Charta není ani pravá ani levá nikoli proto, že je „někde uprostřed, ale z důvodu hlubšího: nepatří k tomu či onomu pólu politického spektra proto, že nemá vůbec s tímto spektrem nic společného a je ze samé své podstaty mimo ně.

Václav Havel: Dvě poznámky o Chartě 77, esej, 1986

Charta je projevem probouzejícího se občanského vědomí, svědomí a sebevědomí. Občan se tu hlásí ke svým právům, jak jsou teoreticky deklarována a praxí potlačována, a tato svá práva naplňuje. Přestal se chovat jako poddaný a vzpamatoval se do své svobody.

Václav Havel: O smyslu Charty 77, esej, 1986

Když jsme sbírali podpisy pod Chartu, mnohokrát jsem zažil, jaká muka prožívali lidé, než ji podepsali. Ale jakmile ji podepsali, najednou se cítili svobodní.

Rozhovor Václava Havla pro filmový dokument BBC Cold War, 1998

Nikdy jsme nikomu nevyčítali, že Chartu nepodepsal. Dokonce byly případy, že jsme někoho, kdo ji chtěl podepsat, přemlouvali, aby to nedělal. Nikdy jsme se nevydávali za někoho lepšího, než jsou ostatní. Naopak jsme měli hluboké porozumění pro většinové chování. Vždyť většinové chování a manipulace společnosti bylo tématem Charty. To byl předmět její reflexe.

Projev Václava Havla ke 30. výročí zveřejnění Charty 77, Národní muzeum, 21. března 2007

Ctižádostí Charty je jednat podle vlastního svědomí a přesvědčení a naznačit tím ostatním, že i oni takovou možnost mají. Připomenout jim jejich vlastní důstojnost. Připomenout jim pravdu.

Václav Havel: O smyslu Charty 77, esej, 1986

Pakliže věříme s českým filozofem Janem Patočkou, že jsou věci, které stojí za to, aby člověk pro ně trpěl, můžeme přijmout ten zvláštní, logický a zároveň záhadný imperativ, který říká, že člověk by se měl chovat tak, jak si myslí, že by se měli chovat všichni. Každý z nás má zkrátka možnost pochopit, že i on – byť by byl sebebezvýznamnější a sebebezmocnější – může změnit svět.

Děkovná řeč Václava Havla za Erasmovu cenu, Rotterdam, 13. listopadu 1986

Známí se nám začali vyhýbat, přátelé dělali, že člověka nevidí, a když jsem někam přišel, tak mi vyčítali: proč nám to děláš, proč nám ztěžuješ a komplikuješ život? Člověk jakoby byl prašivej trošku.

Rozhovor Václava Havla pro Českou televizi, Fenomén Kohout, 1999

V disidentském prostředí panovala v podstatě velmi veselá nálada. Když to srovnám s tím, jak lidé ve strukturách žili v nepřetržitém napětí a strachu, neustále se ohlíželi, kdo je poslouchá, třásli se, jestli ten či onen kšeft dostanou, tak to takzvané disidentské ghetto bylo ohromně svobodným společenstvím. Je ale pravda, že tu a tam někoho zavřeli.

Rozhovor Václava Havla pro knihu Vítězové? Poražení?, Prostor, 2005

Hranice mezi mocí a bezmocí prochází každým člověkem. Každý je zároveň vězněm i vězeňským strážcem.

Václav Havel: O smyslu Charty 77, esej, 1986

„Disidentství“ není profese, byť se mu člověk věnoval čtyřiadvacet hodin denně, ale je to původně a především určitý existenciální postoj.

Václav Havel: Moc bezmocných, esej, 1978

Stalo se mi, že jsem v autě vezl mladého stopaře a ten mně, aniž věděl, že já jsem já, začal z mé hry citovat a ptal se, jestli to znám.

Rozhovor Václava Havla pro knihu Vítězové? Poražení?, Prostor, 2005

Disident je ze samé podstaty věci tak trochu donkichot: píše své kritické analýzy a dožaduje se svobod a práv sám a sám – jen se svým perem v ruce – tváří v tvář gigantické moci státu a jeho policie; píše, volá, křičí, žádá, dovolává se zákona – a přitom ví, že ho za to dříve nebo později zavřou.

Václav Havel: Anatomie jedné zdrženlivosti, esej, 1985

Uznáte-li, že je v určitém okamžiku přiměřenější chovat se jako Hus, chovejte se jako Hus, uznáte-li naopak, že je účinnější chovat se jako Švejk, chovejte se jako Švejk.

Výzva Václava Havla Všem občanům, 26. srpna 1968

Já jsem zastával názor, že člověk nemusí pateticky křičet a volat hesla jako „smrt okupantům a zrádcům národa“ či „chceme soud s Biľakem a s vlastizrádci“. Věděl jsem, že ti, co takhle křičí, budou první, kteří uhnou.

Václav Havel o roce 1968, Listy č. 3/2008

Zbabělá politika rozvíjí zbabělost i ve společnosti, statečná politika mobilizuje naopak lidskou statečnost.

Václav Havel: Dopis Alexandru Dubčekovi, 1969

Bylo to náhlé propuknutí dobrých vlastností v lidech i v celé společnosti. To byla fascinující doba naprosto univerzální solidarity a pocitu sounáležitosti. Doba, kdy i zloději ve věznicích psali manifesty, že už nebudou krást. Něco takového se u nás stane jednou za dvacet let a to jenom na chvíli.

Václav Havel o roce 1968, Listy č. 3/2008

Nejsme jako oni a nikomu se nebudeme mstít. Chceme jen, abychom konečně měli vliv na osud své vlasti.

Projev Václava Havla k demonstrantům, Praha, 22. listopadu 1989

Žádné zlo se ještě nepodařilo odstranit tím, že byly odstraněny jeho symptomy. Je třeba odstranit jeho příčinu.

Václav Havel: Politika a svědomí, esej, 1984

V našem případě se ukázalo, jak je dobré, když nějaká strukturovaná opozice existuje, byť by se její úsilí jevilo jakkoli donkichotské. (...) Když se to pak hroutilo, měl s mocí kdo jménem veřejnosti jednat. Měl kdo promlouvat na balkonech a ty balkony organizovat. Dokumenty nemohli psát náhodní kolemjdoucí, ani se nemohli postavit do čela lidového odporu. Celé to vyústění mělo svou prehistorii právě v beznadějném odporu těch zdánlivých kverulantů.

Rozhovor Václava Havla pro Lidové noviny, Můj vězeňský syndrom, 15. listopadu 2003

Nikdy pochopitelně nenastane okamžik, kdy bude možno říct, že pravda a láska definitivně zvítězily. Ale vždy znovu má smysl o jejich vítězství usilovat. A ještě něco: pakliže jsem k pravdě, která byla tradičně na standartě československého prezidenta, přidal lásku, mělo to své filozofické důvody: vstupujeme totiž do éry, kdy nás pouhá pravda už nezachrání.

Rozhovor Václava Havla pro revue Kavárna A.F.F.A. č. 4/95

Jsem rád, potkám-li někoho, kdo měl před třiceti lety pleš, a zjistím, že ji má pořád. Jsem rád, když jsou věci na svém místě, je v nich srozumitelný pořádek, mají jakous takous identitu, logiku a kontinuitu. Svět jako celek je příliš záhadný na to, abych nebyl vděčen všemu, čemu rozumím, za to, že tomu rozumím. Potkám-li zkrátka svého přítele plešouna zítra s tak hustými vlasy, že si nebudu jist, zda je to on anebo někdo jemu podobný, nezhroutím se sice, neboť jsem už na leccos zvyklý, ale rozhodně se nezaraduji. Nanejvýš si pomyslím: nezklamal jsi, světe, jsi pořád stejný, tj. záhadný.

Článek Václava Havla pro Mladou frontu Dnes, Světe, nezklamal jsi, 14. listopadu 2009

Mnohokrát jsem si kladl otázku, proč má člověk vlastně právo na nějaká práva. A vždy jsem nakonec dospěl k názoru, že lidská práva, lidské svobody a lidská důstojnost mají svůj nejhlubší kořen jinde než v tomto našem vezdejším světě. Samy sebou se stávají jen proto, že za jistých okolností dokáží být pro člověka – aniž je k tomu kýmkoli nucen – vyššími hodnotami než sám jeho život. Proto mají smysl jen na pozadí nekonečnosti a věčnosti.

Projev Václava Havla v kanadském parlamentu, Ottawa, 29. dubna 1999

Podezírám se, že mě kdesi nejhlouběji celý tenhle paradoxní život vlastně hrozně baví.

Václav Havel: Prosím stručně. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty, Gallery, 2006

Po celý svůj dospělý život jsem byl oficiálními činiteli označován za „exponenta pravice“, který chce vrátit do naší země kapitalismus. Dnes – na stará kolena – jsem leckým podezírán z levicovosti, ne-li přímo ze socialistických spádů.

Václav Havel: Letní přemítání, Odeon, 1991

Žijeme prostě v postmoderním světě, kde je všechno možné, a kde tudíž není už téměř nic jisté.

Projev Václava Havla při převzetí Medaile svobody, Filadelfie, 4. července 1994

Netvrdím, že jsem měl vždycky pravdu, anebo že ji vždycky mám. Pokud se ale mýlím, je to jen a jen důsledek omezené pronikavosti mého ducha, nepozornosti, nedostatku vzdělání nebo celkové nedostačivosti, nikdy ideologické zaslepenosti či fanatismu.

Václav Havel: Letní přemítání, Odeon, 1991

Pro mnohé jsem trvalým zdrojem naděje – a přitom co chvíli propadám depresím, nejistotám a pochybnostem a svou vlastní vnitřní naději musím neustále tvrdě hledat, pracně oživovat, sám na sobě vydobývat, takže se vůbec nezdá, že bych jí měl zrovna na rozdávání. Na roli distributora naděje a povzbuzovače svého okolí se tedy věru příliš nehodím, vždyť sám vlastně pořád po nějakém povzbuzení prahnu.

Václav Havel: Dálkový výslech. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, Rozmluvy, 1986

Po pravdě řečeno, je mi docela jedno, kam mne který ideolog strká. Já prostě věřím v určité hodnoty a snažím se nepředpojatě a žádnými dogmaty nesvázán hledat pravdu. To je celé. V něčem jsem asi konzervativní, v něčem jiném jsem naopak rebel. A jestli jsem intelektuál, to opravdu nevím. Pokud se tím myslí zaměstnání, pak musím říct, že jsem víc než dvacet let pracoval manuálně, nikdy jsem nemohl normálně studovat, natož pracovat v nějakém vědeckém ústavu, a tak když mne intelektuálem (což je dnes trochu nadávka) nazývají lidé, kteří strávili celý život u psacího stolu, musím se trochu usmívat.

Rozhovor Václava Havla pro revue Kavárna A.F.F.A. č. 4/95

Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje skoro vše!

Václav Havel: Spiklenci, divadelní hra, 1971

Potřebujeme politiky, kteří se rozpomenou na etické základy demokracie a pochopí, že při jednání s militantními nacionalisty není možné spoléhat se na metody rutinní diplomacie. Politika ve stylu Nevilla Chamberlaina agresory nezastaví. Také proto potřebujeme občany, kteří dokáží rozpoznat zlo v jeho počátcích, kteří se mu i přes osobní riziko dokáží postavit a dát tak se vší rozhodností najevo svůj postoj i svým politickým představitelům.

Laudatio Václava Havla k udělení Mezinárodní norimberské ceny lidských práv Sergeji Kovaljovovi, 17. září 1995

Je to zvláštní, ale i to zřejmě patří bytostně k modernímu člověku: jeho schopnost poznání mu umožňuje jasnozřivě vidět, co všechno lidskému rodu hrozí, ale jeho schopnost či vůle tyto hrozby opravdu zásadně a v globálním měřítku odvracet je velmi malá.

Projev Václava Havla v Latinskoamerickém parlamentu, Sao Paulo, 19. září 1996

Byla to především neoficiální, nonkonformní kultura, která se šířila a která nemusela mít ani žádný politický obsah, ale jenom tím, že byla svobodná, tak kritizovala režim. Podílela se dokonce významně na vzniku Charty 77, protože to bylo právě pronásledování nekonformních hudebníků, které přispělo ke sjednocení široké vrstvy lidí, kteří stáli v opozici.

Článek Václava Havla pro Neue Zeit, 17. března 1994

Je-li člověk provázen trvalou sebereflexí, skepsí a pochybnostmi, má to své velké nevýhody, nicméně mu to neuškodí. Dnes, když pozorujeme politickou elitu, kde jsou si všichni tak bezproblémově jisti sami sebou, vidíme, kam to vede. Jeden zašantročí kus letectva a je mravním soudcem jiného, který si neznámo kde vypůjčil na byt.

Rozhovor Václava Havla pro knihu Vítězové? Poražení?, Prostor, 2005

V českém veřejném a politickém životě lze vysledovat zhruba dvě základní tradice: tradici řekněme masarykovskou, pro níž je otázka česká otázkou lidskou a která se hlásí k naší spoluodpovědnosti za svět, a tradici sobecky čecháčkovskou, která se dívá na všechny cizince s nedůvěrou a trvale je podezírá, že nám chtějí ublížit. Když se to smí, velmi halasně vykřikují nositelé této tradice cosi o našich blíže nespecifikovaných národních zájmech, a když se to nesmí, naopak se přihrbí, začnou se starat sami o sebe a vyčkávat, jak to všechno dopadne.

Projev Václava Havla Jednou budem dál, Česká televize, 14. listopadu 2009

Slušnost, rozum, odpovědnost, upřímnost, kulturu a toleranci lze prosazovat – má-li být aspoň malá naděje na úspěch – jediným způsobem: slušně, rozumně, odpovědně, upřímně, kulturně a tolerantně. Uznávám, že to není z hlediska každodenní politiky právě praktická cesta.

Václav Havel: Letní přemítání, Odeon, 1991

Po léta jsem patřil k těm, kteří všechno kritizovali, a nyní patřím k těm, kteří jsou za všechno kritizováni.

Projev Václava Havla při převzetí Zlaté medaile Kalifornské univerzity, Los Angeles, 25. října 1991

Ocitám se ve světě výhod, výjimek, protekcí. Ve světě prominentů, kteří už pomalu nevědí, kolik stojí tramvajová jízdenka či máslo, jak se vaří káva, jak se řídí auto a jak se telefonuje. Ocitám se tedy na prahu přesně toho světa komunistické smetánky, který jsem celý život kritizoval. A co je nejhorší: všechno to má svou neprůstřelnou logiku.

Projev Václava Havla při převzetí Sonningovy ceny, Kodaň, 28. května 1991

Ve svých kancelářích na Pražském hradě jsem nenalezl jediné hodiny. Cítím v tom cosi symbolického: po dlouhá léta tam nebylo proč se dívat na hodiny, protože tam po dlouhá léta stál čas. Dějiny se totiž zastavily. Nejen na Pražském hradě, ale v celé naší zemi.

Projev Václava Havla ve Federálním shromáždění, 23. ledna 1990

Úkolem politiků není pouze plnit vůli voličů a případně opakovat po nich jejich bludy, aby se jim zalíbili, ale také je vést a s jejich bludy bojovat. I s rizikem, že nebudou příště zvoleni.

Rozhovor Václava Havla pro revue Kavárna A.F.F.A. č. 4/95

Pravicový dogmatismus s jeho zapšklou netolerancí a fanatickou vírou v obecné poučky mi vadí stejně jako levicové předsudky, bludy a utopie.

Václav Havel: Letní přemítání, Odeon, 1991

Existuje hodnota vyšší než stát. Touto hodnotou je člověk. Stát, jak známo, má sloužit člověku, nikoli naopak. Pokud člověk slouží svému státu, pak by mu měl sloužit právě jen v té míře, v jaké to je nutnou součástí dobré služby státu všem jeho občanům. Lidská práva jsou nad právy států. Lidské svobody jsou vyšší hodnotou než suverenita státu. Mezinárodní právo chránící jedinečnou lidskou bytost by mělo být nadřazeno mezinárodnímu právu chránícímu stát.

Projev Václava Havla v kanadském parlamentu, Ottawa, 29. dubna 1999

Nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je zároveň úplně jinak.

Dopis Olze č. 118, 6. března 1982

Lidská práva jsou univerzální a nedělitelná. Nedělitelná je i lidská svoboda: je-li upírána komukoli na světě, je tím upírána člověku jako takovému, a tudíž nepřímo všem lidem. Proto nelze mlčet k žádnému zlu či násilí; mlčení k nim je jejich podporou.

Václav Havel: Letní přemítání, Odeon, 1991

Pokud demokratické síly nevytvoří rychle a odvážně nové celoevropské bezpečnostní a politické uspořádání založené na občanském soužití, může nový evropský pořádek začít organizovat někdo jiný. A můžeme se potom dost divit, jaký to bude pořádek.

Rozhovor Václava Havla pro Reuters, 8. července 1994

Démoni, kteří tak neblaze poznamenali dosavadní evropské dějiny – a nejhůř ve dvacátém století! –, čekají na svou chvíli. Zapomenout na ně kvůli nějakým fondům, kvótám a tarifům by byla tragická chyba.

Projev Václava Havla Evropa jako úkol, Cáchy, 15. května 1996

Slovo je úkaz tajemný, mnohoznačný, ambivalentní, zrádný. Může být paprskem světla v říši tmy, jak kdysi nazval Bělinskij Ostrovského Bouři, ale může být i smrtonosným šípem. A co je nejhorší: může být chvíli tím a chvíli oním, může být dokonce obojím současně!

Projev Václava Havla Slovo o slovu k převzetí Mírové ceny německých knihkupců, Frankfurt, 15. října 1989

Od spisovatelů je už tradičně v našem prostředí očekáváno totiž ještě cosi víc než jen psaní knih, které se dají číst. Myšlenka, že spisovatel je svědomím národa, zde má svou logiku a tradici; spisovatelé tu přece po léta suplovali roli politiků, byli obnoviteli národní komunity, udržovateli národního jazyka, povzbuzovateli národního sebevědomí, tlumočníky národní vůle. Tato tradice v totalitních poměrech pokračuje a dostává ještě své zvláštní zabarvení: psané slovo jako by tu mělo jakousi zvýšenou radioaktivitu – jinak by nás za ně přece nezavírali!

Václav Havel: Dálkový výslech. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, Rozmluvy, 1986

Nikdy jsem nevěděl, jestli nevtrhnou a neseberou mi rukopis. Když jsem třeba v noci psal na Hrádečku, oni hlídali všude kolem a existovaly náznaky, že by mohla být ráno domovní prohlídka, tak jsem se v noci skrze ně plížil lesem a kamsi jsem ten rukopis schovával, abych ho uchránil. To je pro autora nepříjemná křeč, že nikdy neví, jestli to nepíše zbytečně.

Rozhovor Václava Havla pro Českou televizi, Charta 77 – počátky, 7. ledna 1997

Každého dobrého spisovatele neomylně poznáme podle toho, že svým dílem říká něco víc, než co chtěl říct. Že není jen režisérem bytí, ale i jeho médiem, tím, skrze něhož a skrze jehož talent se bytí vyjevuje. Anebo není snad právě tohle podstatou zázraku, kterému se říká umění?

Václav Havel: Odpovědnost jako osud, esej, 1983

O filmu Odcházení mám velmi konkrétní představu a stále se k tomu v myšlenkách vracím. Čím si nejsem jist, je, nakolik budu umět svou představu proměnit ve skutečnost nebo vůbec někomu sdělit. A samozřejmě nakolik je vůbec proveditelná.

Dopis Václava Havla spolupracovníkům, 8. června 2009

Vždycky jsem toužil být filmovým režisérem, ale měl jsem tak špatný třídní původ, že jsem se nemohl dostat na filmovou fakultu a bez jejího absolvování nebylo myslitelné, že by člověk měl cokoli společného s filmem. Divadlu jsem se začal věnovat jako jakési náhražce filmu.

Rozhovor Václava Havla pro Českou televizi, Prezident a režisér, 15. listopadu 1994

Detaily, celky, polocelky, švenky, jízdy, pomalé či bleskové pohyby kamery, to všechno by se nestřídalo nahodile nebo podle okamžitého nápadu či prvoplánové úvahy, ale podle promyšlených vzorců. Každý divák si toho nemusí všimnout, dokonce by bylo lepší, kdyby si toho diváci příliš nevšímali, jen film jako celek by jim dával pocit, že v tom všem byl jakýsi skrytý řád. Kamera by si zkrátka měla žít svým paralelním životem, ale v rytmu odpovídajícímu rytmu celkového dění.

Dopis Václava Havla spolupracovníkům, 8. června 2009

Nedělal jsem to, co někteří režiséři dělají, totiž že točí scény desetkrát patnáctkrát a pak si vybírají tu nejlepší. Jakmile jsem měl pocit, že je záběr dobrý, řekl jsem, že jedeme dál. Mám zkušenost z divadla, že omíláním a opakováním se většinou nic nezlepšuje, ale naopak zhoršuje.

Rozhovor Václava Havla pro Lidové noviny, Po Odcházení už jen Sanatorium, 5. března 2011

Idea lidských práv a svobod musí být neodmyslitelným prvkem každého smysluplného globálního uspořádání. Musí však být, zdá se mi, zakotvena jinde a jinak, než jak tomu bylo dosud. Nemá-li se stát jen heslem, kterému se polovina dnešního světa posmívá, nemůže být artikulována řečí odcházející éry.

Projev Václava Havla při převzetí Medaile svobody, Filadelfie, 4. července 1994

Skutečné umění politiky je umění získat lidi pro dobrou věc, byť třeba z hlediska dílčích a okamžitých zájmů pro ně velmi nepříjemnou, ale zároveň nezablokovat ani jednu z tisíce možností, jak průběžně kontrolovat, že jde skutečně o dobrou věc a že se jménem jakési iluze obecného budoucího prospěchu nestrhávají důvěřiví lidé do katastrofy zvané všeobecná podpora nesmyslu.

Projev Václava Havla při převzetí čestného doktorátu Oxfordské univerzity, 22. října 1998

Navštívil jsem kolem šedesáti zemí, ale nedá se říct, že jsem ty země poznal. Jedete-li v limuzíně z jednoho paláce do druhého, mnoho se o té zemi nedozvíte. Přesto jsem si vždy vymínil setkání s původními obyvateli dotyčné země, například s aboridžinci v Austrálii nebo pralesními indiány v Brazílii.

Rozhovor Václava Havla pro Magazín Práva, Nový život Václava Havla, 5. března 2011

Naše identita nespočívá přece v tom, že o ní mluvíme a neustále někde vykřikujeme My jsme Češi a kdo je víc, ale v tom, že jsme schopni něco originálního říct jiným, něco konkrétního vytvořit, co může zaujmout i jiné, ale co by stěží někde jinde vzniklo.

Projev Václava Havla v Poslanecké sněmovně PČR, 12. března 1996

Tragédie moderního světa není v tom, že člověk toho ví vlastně stále míň o smyslu vlastního života, ale že mu to stále míň vadí.

Václav Havel: Dopis Olze č. 93, 3. října 1981

Věda může lidi přivést k objevu atomové energie, nemůže ale už zaručit, že se lidé navzájem nevyhubí atomovou bombou. Nemohu si pomoci: bez účasti mocností tak málo vědeckých, jako jsou zdravý lidský rozmysl a lidské svědomí, se zřejmě neobejde nic.

Václav Havel: Letní přemítání, Odeon, 1991

Domnění, že lze beztrestně prokličkovat historií a přepsat si vlastní životopis, patří k tradičním středoevropským bludům.

Projev Václava Havla na mezinárodním hudebním festivalu, Salcburk, 26. července 1990

Když se všechno nechá neviditelné ruce trhu, lze se dočkat velmi viditelných nesmyslů.

Článek Václava Havla Originalita versus banalita, Lidové noviny, 19. října 2007

Jako bych pořád někoho čekal. Ale koho? Neznámého a neohlášeného hosta? Neznámou krasavici či ctitelku?... Mám jediné vysvětlení: snažím se být trvale připraven na poslední soud. Na soud, kterému nezůstane nic utajeno...

Václav Havel: Prosím stručně. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty, Gallery, 2006

Údiv nad nesamozřejmostí všeho, co tvoří náš svět, je i prvním impulzem k otázce, jaký to má všechno smysl, proč to všechno je, proč vůbec něco je. To nevíme a nikdy se nedozvíme. Není vyloučeno, že to všechno zde je jen proto, abychom se měli čemu divit. A že my tu jsme jen proto, aby se měl kdo divit. Proč je ale vůbec zapotřebí, aby se někdo něčemu divil? A jakou alternativu má bytí samo? Vždyť kdyby nic nebylo, nebylo by ani nikoho, kdo by to zpozoroval. A kdyby nebylo nikoho, kdo by to zpozoroval, je velkou otázkou, zda by vůbec bylo či mohlo být samo nebytí.

Projev Václava Havla na zahájení konference FORUM 2000, Praha, 10. října 2010

Bytí má zkrátka paměť. A tedy i moje maličkost – buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel – tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu.

Václav Havel: Prosím stručně. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty, Gallery, 2006

Předem najisto prohraný může být jen jediný zápas: ten, který předem vzdáme.

Václav Havel: Letní přemítání, Odeon, 1991

Oldřich Škácha

16. října 1941 – 29. března 2014

Reportážní a dokumentární fotograf známý zejména unikátními fotografiemi z okupace Československa v srpnu 1968 a portréty významných představitelů československé a české kultury, disentu a exilu, jimž dominuje osobnost Václava Havla, disidenta, prezidenta a občana.

author: Oldřich Škácha
Credits: Story

Fotografie: Oldřich Škácha
Autoři výstavy: Marie Fantyšová, Ondřej Němec, Martin Vidlák
Online verze: Eva Csémyová

© Knihovna Václava Havla, 2016

Credits: All media
The story featured may in some cases have been created by an independent third party and may not always represent the views of the institutions, listed below, who have supplied the content.
Translate with Google
Home
Explore
Nearby
Profile