„Není noci tak tmavé, aby nepřišly po ní červánky ranní a nový den.“ (Šimon Wels, U Bernatů)
Černý slon
„Pochopili jsme, že v něm zůstala velká bolest.“
V roce 1984 musel Tomáš Wels do nemocnice na operaci srdce. Bylo mu 64 let a žil v anglickém Oxfordu. Najednou řekl synovi Colinovi: „Chci ti vyprávět o své minulosti.“ K tomu už nedošlo. O tři dni později ho zasáhla tak silná mozková mrtvice, že už nikdy nepromluvil.
Colin nevěděl nic o životě svého otce, než se dostal do Anglie v roce 1939. Vzpomněl si na krabici, kterou jeho otec měl doma v mohutné tmavé skříni, které říkali Černý slon. Rozhodl se ji otevřít. S pomocí jednotlivých předmětů, které se v ní zachovaly, dokázal postupně rozluštit rodinný příběh.
Post Bellum: Collage of Photographs from the family archivePaměť národa
Colin Wels vypráví o „černém slonovi“
U Bernatů
Když Colin Wels poprvé otevřel krabici, nahoře ležela rukou psaná kniha. Měla necelých 300 stran, název U Bernatů a na obálce byla kresba návsi. Jméno autora: Šimon Wels. Jak Colin později zjistil, byly to paměti jeho pradědečka, Šimona, který je dopsal v Rokycanech v roce 1919.
„Jak jsem tohle povídání začal: Na přání svých dětí, Rudolfa, Aninky a Otty jsem si jednoho klidného večera sedl a počal jsem se prohrabávati ve svých vzpomínkách ze svého života a z života svých rodičů.“ (Šimon Wels, U Bernatů)
Měl velký literární talent. Kniha je plná humoru a moudrosti. Vtáhne nás do života západočeské vesnice v 19. století. Žil ve vesnici Osek, zhruba 5 kilometrů severně od Rokycan, kde měl malý krám na návsi.
Příběh toho, jak Šimonova matka Josefína musela překonat antisemitskou habsburskou byrokracii, aby si mohla vzít jeho otce Bernarda, zní v jeho knize skoro pohádkově, ale diskriminace byla skutečná. Familiantský zákon, který definoval, kdo si směl vzít koho, platil až do poloviny 19. století.
Rudolfovo dětství
„Mého Rudolfka to vše náramně bavilo!“ (Šimon Wels, U Bernatů)
Šimon nebyl typický vesničan. Sledoval, co se děje v Praze a ve světě, byl předplatitelem časopisu Čas, který byl blízký humanistickým a demokratickým ideálům T. G. Masaryka. Hodně ho trápila intolerance a dobový antisemitismus.
Šimonovi se podařilo dostat nejstaršího syna Rudolfa do premonstrátského gymnázia v Plzni, ale, jak čteme v jeho pamětech, Rudolf tam ale nebyl šťastný, a později ho otec poslal na průmyslovku.
Od raného dětství Rudolfa zajímalo vše kolem stavitelství. Po maturitě se stěhoval do Prahy, kde začal pracovat u stavitele Aloise Richtera k velkému potěšení otce. Pravděpodobně spolupracoval na stavbě Jeruzalemské synagogy.
Rudolf ve Vídni
„Zedník, který se naučil latině.“ (Adolf Loos)
V roce 1907 se Rudolf dostal na vídeňskou Akademii výtvarných umění, kde studoval u Friedricha Ohmanna, architekta Kramářovy vily v Praze. Často se mu stýskalo po domově.
Post Bellum: Collage of Photographs from ViennaPaměť národa
Rudolfův dopis z Vídně
Za studentské projekty získal několik cen a dostal se do Itálie i do Velké Británie, kde se inspiroval anglickými zahradními městy. V roce 1912 začal Rudolf chodit na semináře slavného Adolfa Loose na takzvanou Bauschule, kterou Loos založil jako alternativu ke konzervativnější Akademii. Pracoval také v Loosově stavební kanceláři.
Na začátku první světové války Rudolf narukoval k 6. pěšímu pluku v Chebu. Tam se Rudolf seznámil se s budoucí manželkou Idou Krafftovou ze zámožné chebské židovské rodiny. Pracovala jako ošetřovatelka.
Novomanželé strávili poslední dva roky války ve Vídni, kde Rudolf navrhl utopické zahradní město pro děti. Plány nebyly realizovány.
Mělo by se postavit zahradní město pro děti, které se stane příkladem péče o mladé lidi všude. Všechny děti, které nemají rodinu nebo potřebují ochranu, by tu mohly najít azyl bez ohledu na národnost, náboženství nebo postavení.
Post Bellum: Year 1918Paměť národa
Rudolf architekt – opět doma
Po první světové válce se Rudolf s Idou vrátili do Chebu, do nově vzniklého Československa. V roce 1920 se narodil syn Tomáš a ve stejném roce se přestěhovali do Karlových Varů. Tam se o pět let později narodil Martin. Dědeček Šimon zemřel v listopadu 1922.
Rudolf realizoval několik projektů v Sokolově inspirovaných anglickým zahradním městem a v roce 1923 dostal velkou zakázku místního víceúčelového Hornického domu. Dům byl uveden do provozu na podzim 1925.
Post Bellum: Miners' House, Sokolov, 1923–1925Paměť národa
Hornický dům
Některé z nejzajímavějších Rudolfových staveb vznikly v Karlových Varech, kde mimo jiné spolupracoval se sklárnou Moser. Navrhl přestavbu sklárny, včetně vzorkovny a kantýny, a s firmou spolupracoval i jako designér skla. Je autorem několika lázeňských domů, židovského domova důchodců a okresní zdravotní pojišťovny.
Rudolf architekt – Welsovi v Praze
V roce 1933 se rodina Rudolfa Welse stěhovala do Prahy. Rudolf založil kancelář s architektem Guidem Lagusem na Václavském náměstí. Nacházela se nad pasáží Stýblo (Alfa), jejíž přestavbu sami navrhli.
Post Bellum: Collage of Photographs from films Hej rup! and A Woman Who Knows What She WantsPaměť národa
V roce 1934 měl na tomto místě premiéru film Martina Friče Hej rup! V úvodních titulcích je uvedeno, že se film odehrává „ve stavbách Laguse a Welse“. Jako architekti spolupracovali i na dalších filmech, které vznikly na Barrandově.
Lagus a Wels spolu postavili několik domů v Praze. Šlo o luxusnější bytové domy, které dodnes vynikají svým důrazem na detail, kvalitou použitého materiálu a důmyslností designu. V roce 1935 se Rudolfova rodina přestěhovala do prostorného bytu s velkou terasou v Dobrovského ulici na Letné, v domě, který Rudolf s Guidem Lagusem sami navrhli.
Post Bellum: Collage of Photographs - Martin Wels, sketch Four SeasonsPaměť národa
Mladší syn Martin měl velký výtvarný talent.
Již ve svých 13 letech se zúčastnil kurzů soukromé umělecké školy Officina Pragensis, kterou založil Hugo Steiner-Prag, známý svými ilustracemi v knize Golem Gustava Meyrinka.
Post Bellum: Year 1938Paměť národa
Po Mnichovu
V noci z 29. do 30. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda. Velká Británie a Francie umožnily Hitlerovi anektovat velkou část českého pohraničí. Welsovým se podařilo dostat Idinu matku Therese Krafftovou z Chebu do Prahy. V říjnu 1938 požádala celá rodina o vízum do Spojených států.
Post Bellum: Cover of the book Sancta FamiliaPaměť národa
K Vánocům roku 1938 Tomáš s Martinem dali rodičům a babičce knížku s názvem Sancta Familia. Knížku napsali sami. Je sestavena ze scének z každodenního života rodiny a Martin ji bohatě ilustroval. V textu se střídá čeština s němčinou tak, jak se v rodině mluvilo.
Jména jsou změněna: Martin je Capot, Tomáš je Fridolín, Rudolf je Karolus a Ida Margerita, ale jsou ihned k poznání. Děj se odehrává v blízké budoucnosti, na jaře 1939. Rodina se chystá do Ameriky a Tomáš už je na cestě. V té době nikdo netušil, že 15. března 1939 dojde k německé okupaci Prahy. Na konci knihy píše Martin o naději, že šťastný rodinný život bude pokračovat i když budou v emigraci. Píše francouzsky, snad aby měl odstup od vlastních obav.
„Rodina se nemá do budoucna čeho bát, ale doufejme, že brzy najde nový domov a bude pokračovat v klidu v této divadelní hře. RODINA.“ (Sancta Familia)
Protektorát
Dne 15. března 1939 vstoupilo německé vojsko do Prahy. Týden po začátku okupace, 22. března 1939, odeslalo americké velvyslanectví Welsovým oznámení, že jejich žádost o vízum je odložena na neurčito. Tím byli definitivně uvězněni v protektorátu. Jen Tomášovi se podařilo utéct do Velké Británie přes Polsko. Stal se uprchlíkem…
Post Bellum: Collage of Rudolf's sketchesPaměť národa
V protektorátu Rudolf už nesměl pracovat jako architekt. Přivydělával si tím, že připravoval kresby Prahy jako podklady pro grafické listy.
Z depresí mu pomohl nápad manželky Idy. Rukopis Šimonových pamětí U Bernatů se totiž zachoval jako hromada těžko čitelných „hadříků“, jak ty listy Šimon sám nazýval. Ida přesvědčila Rudolfa, aby je přepsal a nechal svázat. Martin navrhl obálku. Díky tomu se Šimonovy paměti zachovaly.
Během prvních dvou let okupace si Tomáš s rodinou ještě mohli psát. Dopisy se posílaly přes příbuzné a známé ve Spojených státech nebo Švýcarsku.
„Nebude-li to horší než teď, přežijeme to všichni živi a zdrávi, a jak začnem potom s chutí usilovnou do nového života!! Až pravda zvítězí! Teď musíme však především myslet na přítomnost.“ (Z Rudolfova dopisu Tomášovi, 1939)
Šoa
„Jsme klidní a vyrovnaní.“ (Ida Wels, listopad 1941)
V roce 1941 se Welsovi museli v důsledku protižidovských opatření z bytu v Dobrovského ulici vystěhovat. Bydleli poté v jedné místnosti v Mánesově ulici ve velmi stísněných podmínkách. Než byli deportovaní, Welsovi zanechali krabici s nejdůležitějšími rodinnými věcmi u Josefa Štiftera, kazatele Jednoty českobratrské v Praze. Rodiny spojilo blízké přátelství.
Post Bellum a Židovské muzeum v Praze: Collage of cards from Terezín and Auschwitz, and "Yearbook" from TerezínPaměť národa
Rudolf, Ida a Martin byli zařazeni do transportu s písmem „V“, který odjel 30. ledna 1942 z nádraží Bubny do terezínského ghetta. V transportu bylo 1000 osob.
Z ghetta v Terezíně směli občas posílat krátké dopisnice.
Zachovala se ročenka Hamburských kasáren v Terezíně, kde žila Ida s Martinem. Ročenka zachycuje první rok fungování kasáren pro ženy a děti do 17. ledna 1943.
Transportem č. 2766 s datem 6. září 1943 byla celá rodina Welsových odvezena do Osvětimi, kde byli umístěni v tzv. rodinném táboře. V transportu bylo 2451 osob a pouhých 11 z nich se dožilo konce války.
V noci z 8. na 9. března 1944 bylo v plynových komorách zavražděno 3 792 osob z rodinného tábora, přesně šest měsíců po jejich příchodu. Jednalo se o největší hromadnou vraždu československých občanů v době druhé světové války. Mezi oběťmi byli Ida, Martin a Rudolf Welsovi.
Příběh krabice. Odkaz
Tomáš se v Anglii seznámil s Angličankou Joy a v roce 1941 měli svatbu. O rok později vstoupil do služby v britském Královském letectvu u pobřežního velitelství. Zůstal naživu.
Při první příležitosti se po válce vrátil do Prahy. Zjistil, že nikdo z jeho rodiny nepřežil. Zastavil se u Josefa Štiftera v Římské ulici. Ten mu předal krabici s rodinnými věcmi a Tomáš ji vzal s sebou zpátky do Anglie. Rodinný archiv pečlivě zachoval ale v Anglii se odstřihl od své minulosti. Jeho děti se o svých kořenech od něj nic nedozvěděly.
Colin neumí česky, ale jeho přítel Gerald Turner mu přeložil U Bernatů do angličtiny. Když se hranice po pádu komunismu otevřely, začali Colin a jeho bratr Ivan jezdit do Čech. Podařilo se jim obnovit přátelství s potomky Josefa Štiftera. Seznámili se také s Michaelem Rundem, který později napsal knihu o architektovi Rudolfu Welsovi. Postupně se rodině Welsových vrátila část paměti, vymazaná válkou, holocaustem, studenou válkou a jazykovou bariérou.
Výstava Není noci tak tmavé - Krátký doprovodný film k výstavě. Výstava byla uvedena od roku 2020 v Praze, Berlíně a Mnichově. Odkrývá příběh několika generací rodiny Welsovy.
Autor — David Vaughan
Editorka — Markéta Bernatt-Reszczyńská
Zahraniční spolupráce — Marie Janoušková
Grafický design — Tereza Tomášová
Poděkování — Colin a Tilly Welsovi, Ivan Wels, Katrin Bock,
Tom Schrecker, Simon Rawlence, Marta a Pavel Holekovi,
Gerald Turner, Michael Rund, Alena Zemančíková, Julius Müller,
Tomáš Kraus, Anna Bischof, Barbara Day, Lenka Kerdová,
Petra Vladařová, Zdeněk Lukeš, Zuzana Schwarzová, Bettina Kaibach,
Sabine Diemer, Pavel a Kateřina Štinglovi, Alena Bártová,
Státní fond kultury ČR, Nadační fond obětem holocaustu,
Ministerstvo kultury České republiky, Český rozhlas
Knihu Sancta Familia vydala Triáda v trojjazyčném vydání (česky, německy, anglicky) v roce 2020. Paměti Šimona Welse U Bernatů vydala Triáda v roce 2011.
Související materiály:
https://issuu.com/pametnaroda/docs/neni_noci_katalog_cz_web
https://www.pametnaroda.cz
