Odchod sovětské armády z Československa v červnu 1991

Na československém území se po vpádu armád pěti zemí Varšavské smlouvy 21. srpnu 1968 usídlila takzvaná Střední skupina sovětských vojsk

Stalo se tak na základě vnucené smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk, který nakonec trval 23 let.

Sověti obsadili celé oblasti, odkud se musely narychlo odsunout jednotky Československé lidové armády, v 67 stálých vojenských základnách pobývalo přibližně 75 000 vojáků, disponujících těžkou technikou i letectvem.

V osmdesátých letech Sověti na našem území podle všeho rozmístili raketovou brigádu s nukleárními střelami středního doletu OTR-22 Temp-S (známějšími jako SS-12 Scaleboard).

Sověty okupované území bylo 23 let nepřístupné československým občanům, okupanti zde žili podle svých pravidel.

Čechoslováci měli s okupanty přicházet do styku co možná nejméně, tímto způsobem se sovětské velení snažilo zabránit dezercím a politické indoktrinaci vlastních mužů.

Přesto za dvě desítky let vznikla na některých místech mezi místními a jejich nezvanými sousedy jakási pragmatismem vynucená symbióza, navenek se projevující drobným černým obchodem mezi oběma komunitami.

Celé období provázely projevy kriminality ze strany okupačních jednotek, zpravidla drobné krádeže či vloupání do různých objektů. Objevily se však i závažnější zločiny v podobě sexuálních útoků, přepadení nebo dokonce vražd.

Nejvíce obětí na životech a zraněných si vyžádal pohyb sovětských vozidel v běžném civilním provozu.

Škody způsobené Střední skupinou představovaly přes dvacet let normalizace informační tabu.

Až po sametové revoluci vyšlo najevo, že vinou Sovětů v letech 1969 až 1990 zemřelo celkem 267 Čechoslováků (248 při autonehodách, 12 bylo zavražděno, ostatní z dalších příčin).

V součtu s oběťmi invaze v roce 1968 tak dojdeme k hrozivému číslo 402 mrtvých.

Odchod byl zahájen v únoru 1990 a ukončen byl 27. června 1991.

Probíhal pod kontrolou zmocněnců vlád, jejich úřadů a odborných komisí.

Zvlášť aktivní roli sehrála Komise obou sněmoven FS ČSFR pro dohled na odsun sovětských vojsk v čele s Michaelem Kocábem.

Jako symbolicky poslední sovětský voják opustil Československo 27. června 1991 velitel Střední skupiny generál Eduard Vorobjov.

Po odchodu okupantů začala nákladná a dlouhá práce na zotavování se z jejich pobytu.

Zůstaneme-li jen u viditelných pozůstatků na místech bývalých posádek, řadu z nich se po obrovském úsilí podařilo odstranit – v lesích okolo Ralska se už můžete volně procházet bez nebezpečí, že narazíte na starou munici.

U Milovic vznikla unikátní rezervace s divokými koňmi, děčínský zámek je znovu důstojnou dominantou města atd. Zdaleka to ale nelze říci o všech posádkách.

I o třicet let později jsou leckde škody po sovětské armádě patrné.

Nemenší pozornost bychom měli věnovat i těm méně viditelným stopám po sovětské okupaci. Zkušenost s ní například hraje roli při hledání vztahu české společnosti k současnému Rusku. Také proto je třeba ji věcně připomínat a otevřeně reflektovat.

Pro vojenské transporty bylo použito celkem 825 vlakových souprav o 31 350 železničních vozech.

Po silničních trasách odjelo 27 kolon s 1709 vozidly a vzdušná přeprava se uskutečnila v 15 přeletech.

Podle údajů parlamentní komise bylo před zahájením odsunu na československém území 73 500 sovětských vojáků, 16 911 příslušníků jejich rodin a dalších 23 010 civilních zaměstnanců. Celkem 113 421 osob.

Působili v 67 posádkách v Čechách a na Moravě a v 16 na Slovensku. S detašovanými jednotkami to ovšem představovalo několikanásobně vyšší počet lokalit.

Vrchní velení bylo asi 50 kilometrů severně od Prahy – v Milovicích.

Po jejich odchodu se prokázalo, že absolutně nedodržovali základní pravidla nakládání s toxickými odpady.

A při svévolné výstavbě zcela ignorovali platné předpisy.

V opuštěných vojenských prostorech zůstalo 3076 černých staveb (postavených bez povolení), které neodpovídají československým předpisům.

Sovětská armáda také s tichým souhlasem, ale i bez něho, rozšiřovala v průběhu dvaceti let zabraný prostor z původních 4 500 ha až na 13 000 ha půdy a jen na lesních porostech v oblasti Libavá způsobila v období 10 let škody za 126 miliónů korun.

Kontaminace půdy převážně ropnými látkami nabyla takového rozsahu, že sotva 9 % všech lokalit zůstalo po odchodu vojsk relativně čistých.

Komise expertů pro vyčíslení těchto škod stály před obtížnými úkolem, protože neexistuje spolehlivá mezinárodně uznaná metodika. První odhady se pohybovaly kolem 4–5 miliard korun.

Politický vývoj v zemích bývalého Sovětského svazu, jeho reciproční požadavky a platební neschopnost přivedly nakonec vlády obou států k tomu, že 1. dubna 1992 přijaly tzv. nulovou variantu, při níž se obě strany vzdaly nároků.